Svatý Václav

*kolem 907 – †28.9.935 (Stará Boleslav) (podle starší literatury zabit roku 929), Václav I., z dynastie Přemyslovců

, hlavní patron českého národa a symbol české státnosti, asi od roku 924 český kníže, syn Vratislava I.

a Drahomíry

, která vládla v období jeho nezletilosti v letech 921 až asi 924. Ve své vládě se opíral o tvořící se státní družinu, o církev jako ideologickou oporu raně feudálního státu, rozvíjel styky se zahraničními panovníky. Podle tradice získal vysoké vzdělání. Upevňoval moc českých panovníků jak bezprostředním podřízením závislých území (Kouřimsko, kde se stal správcem místní poražený vladař), tak podporou křesťanství (přenesení ostatků sv. Ludmily

, která ho vychovávala, z Tetína do Prahy, založení svatovítského kostela na Pražském hradě). V roce 929 byl poražen saským vojskem Jindřicha I. Ptáčníka

, udržel však nezávislost českého státu (obnoven pouze tradiční tribut). Byl zavražděn ve Staré Boleslavi na příkaz svého mladšího bratra Boleslava I.

, jenž si tím otevřel cestu k vládě. Zároveň byli povražděni nebo vyhnáni Václavovi přívrženci a kněží. Václavovo zavraždění a život se ještě v 10. století staly zdrojem náboženského kultu, který byl podporován zejména po smrti Boleslava I. kněžími kostela sv. Víta, kam bylo Václavovo tělo přeneseno. Od konce 10. století byl Václav pokládán v Čechách i v římsko-německé říši za světce a jeho uctívání se šířilo do dalších zemí (v 11. století Polsko, Rusko). Od 10. století se rozvíjela v Čechách a v zahraničí václavská hagiografie

. Snad již v druhé čtvrtině, nejpozději po polovině 10. století vznikla v čechách tzv. První staroslověnská legenda (psaná hlaholicí

). Po roce 974 v Praze nebo v Řezně vznikla nejstarší latinská legenda Crescende fide, před rokem 983 byla sepsána na popud císaře Oty II.

Gumpoldova legendav Itálii. V 11. století byla zpracována tzv. Druhá staroslověnská legenda v Sázavském klášteře

. Od 2. poloviny 11. století se václavský (svatováclavský) kult stal klíčovou součástí státní ideologie českého státu. Sv. Václav byl zobrazován s odznaky panovnické moci, vystupoval jako mystický (věčný) vládce českého státu a ochránce Čech před útoky nepřátel (například symbol boje proti německému vpádu roku 1126). V 2. polovině 13. století, kdy bylo jeho zobrazení vypuštěno z panovnické pečeti, se stal především symbolem zemského práva (na pečetidle zemského soudu z 2. poloviny 13. století) a šlechty jako kolektivní představitelky země. Zároveň si jeho kult udržel oblibu i v lidových vrstvách. Václavský kult pak znovu použil Karel IV.

k zdůrazňování svého příbuzenství s Přemyslovci a k vyjádření jednoty a nezávislosti českého státu (svatováclavská koruna jako symbol státu). Václavská tradice jako symbol bývalé státní nezávislosti byla předmětem zájmu v období baroka a národního obrození. K jejímu zneužití došlo za tzv. protektorátu (zfalšovaný výklad, že Václav I. byl představitelem silně proněmecké politiky).