české a slovenské národní obrození

Proces formování novodobého českého a slovenského národa, vznik a rozvoj národněosvobozeneckého hnutí a položení základů novodobé české a slovenské kultury v období od poloviny 70. let 18.století do roku 1848, resp. na Slovensku do 60. let 19.století. České a slovenské národní obrození bylo zákonitým procesem podmíněným mezinárodně i vnitřně, projevovalo se zejména ve svých počátcích především v oblasti nadstavby, avšak bylo ve své podstatě souborem hlubokých sociálně ekonomických přeměn, daných rozvojem výrobních sil, růstem měst (příliv venkovského obyvatelstva po zrušení nevolnictví), později postupem průmyslové revoluce a bojem národní buržoazie o domácí trh. Do služeb těchto přeměn byl postaven především živý národní jazyk (na rozdíl od mezinárodní, ale mrtvé latiny a od němčiny, podporované germanizací), který v daných podmínkách plnil v osvobozeneckém zápase revoluční funkci. Spolu s prosazováním této úlohy jazyka v různých oblastech společenského života se utvářelo kvalitativně nové národní vědomí, vědomí národní sounáležitosti, používané k zápasu za odstranění feudálního systému a překážek, jež jí bránily v nástupu k moci na území vlastního národa. Na vývoj českého a slovenského národního obrození a jeho ideologie působily i velké historické události této epochy, Velká francouzská revoluce, napoleonské války, myšlenky romantismu z počátku 19. století i revoluce v roce 1830 ve Francii. Jako důležitý faktor působilo dlouhodobé začlenění českých zemí a Slovenska do rámce habsburské monarchie (resp. uherského státu). Na Slovensku chyběla větší města, která by mohla hrát roli center národněobrozeneckých sil, slovenská národnost byla nadto konfesijně rozdělena na katolickou většinu a evangelickou menšinu, což vedlo k užívání dvou spisovných jazyků, u katolíků slovenštiny, u evangelíků biblické češtiny. Přesto národní obrození dokázalo v podmínkách útlaku, násilné germanizace a maďarizace uvolnit obrovské sily, utajené v lidu. Ve svých počátcích se národní obrození soustřeďovalo na jazyk jako rozhodující znak národní pospolitosti. Obnovilo nebo vytvářelo jazyk spisovný, prosazovalo jej jako závaznou normu do literatury, do škol, do hospodářského života, vědy a osvěty. Národní vědomí a základy osvěty byly buditelskou aktivitou inteligence vnášeny do širokých vrstev lidu. Základem národní ideologie bylo osvícenství, později též romantismus. Povaze hnutí odpovídalo že bylo neseno demokratickým a oprimistickým duchem. Oslabení ideologické nadvlády katolické církve uvolňovalo cestu rozvoji osvícenské vědy, obrozenecké literatury a kultury vůbec. Národní obrození v českých zemích i na Slovensku prošlo několika fázemi. Nejvíce se přijímá členění na období „učeneckého zájmu“ o jazyk, minulost, folklór apod. v duchu osvícenského patriotismu. Druhé období vlastního formování národa a jeho uvědomění (období „národní agitace“), v němž se do národního hnutí zapojují širší lidové vrstvy. Třetí fáze masového národního hnutí, kdy většina lidu již přijala národní program, hnutí se dále organizuje, nabývá politického charakteru a vnitřně se diferencuje. První obrozenecká generace v českých zemích působila v období „učeneckého zájmu“ a položila základy novodobé české terminologie v různých oborech přírodních a společenských věd. G.Dobner se stal „otcem kritického českého dějezpytu“, V.F.Durych prvým novodobým českým slavistou, z přírodovědců vynikli fyziolog G.Prochaska a mineralog I.A.Born, první obraz národních dějin podal F.M.Pelcl v česky psané Nové kronice české, gramatický základ nové češtiny i základy slavistiky položil průkopník novodobé české vědy J.Dobrovský. Na Slovensku šířili ideje osvícenství nejprve bernolákovci (A.Bernolák, J.I.Bajza, J.Fándly). Kodifikovali západoslovenštinu jako spisovný jazyk, zatímco v evangelickém táboře B.Tablic a J.Palkovič vycházeli ze základů spisovného jazyka společného s Čechy. V Praze vzniklo důležité osvětové středisko kolem České expedice V.M.Krameria, na Slovensku obdobně působil J.Fándly. Vědeckým střediskem se stala v 80. letech 18.století Královská česká společnost nauk založená roku 1774. Již v roce 1803 vznikl Český stavovský polytechnický institut (od roku 1806 přejmenován na Královské stavovské technické učiliště) jako první v Evropě vůbec. Osvícenská tolerance a protiklerikální smýšlení otevřely zejména v českých zemích prostor pro rehabilitaci slavné národní minulosti, především husitství, čímž se národní vědomí sbližovalo se sociálně revoluční tradicí. V druhém období vytyčila v českých zemích tzv. jungmannovská generace (J.Jungmann, F.Palacký, P.J.Šafařík) rozhodnější, též politicky orientovaný obrozenský program, ovlivněný i dobovým romantismem a obsahující zejména J.Kollárem vyzdviženou myšlenku slovanské vzájemností se silným rusofilským jádrem. Česká a slovenská vlastenecká inteligence nemohla vystupovat jinak než jako mluvčí všenárodních a všeslovanských zájmů. Podstata národního obrození se zřetelně projevila v jeho vrcholném období, v 30. a 40. letech 19.století Po obnově, resp. kodifikaci spisovného jazyka, po položení základů novodobé vědy a zřízení vědeckých a osvětových institucí (kromě Královské české společností nauk vzniklo také Slovenské učené tovarišstvo v roce 1792, Matice česká v roce 1831, Měšťanská beseda založená v Praze roku 1845, a další besedy v mnoha českých městech) se česká národní kultura, zejména pak literatura v národním jazyce pozdvihla na vyšší úroveň K.H.Mácha, K.J.Erben, F.L.Čelakovský, J.K.Tyl, B.Němcová). Zároveň se vyhrotil protiklad mezi nacionálně liberálním vedením českého národního obrození (F.Palacký, K.Havlíček Borovský, F.L.Rieger, F.A.Brauner) a radikálně demokratickým křídlem (K.Sabina, E.Arnold, J.V.Frič), které svým rozhodným demokratismem ideově politicky připravovalo samostatné hnutí dělnické třídy. Na Slovensku se ve vrcholné fázi národního obrození a konstituování novodobého slovenského národa dostávají do čela štúrovci, jejichž slovanská koncepce ve svých mocenskopolitických aspektech směřovala k přeměně mnohonárodní feudální monarchie v moderní národnostní celky s perspektivami národního a sociálního rozvoje. V průběhu 1.poloviny 60. let 19. století překonává slovenské národní hnutí rychle destrukci národní jednoty z doby bachovského absolutismu a definitivně prosazuje štúrovskou linii národního sjednocení. Mezníkem tohoto vývoje bylo rakousko uherské vyrovnání v roce 1867. U obou národů nabývají v této fázi národně osvobozovací ideály i společenskou angažovanost nových kvalit, národnostní problematika se začleňuje do širších sociálně politických souvislostí, staví se požadavek trvalého zajištění národní svébytnosti i otázky státoprávní. Přes dobovou a třídní omezenost hnutí i přes útlak bachovského absolutismu, který znamenal v mnohém ohledu destrukci předcházejícího vývojového procesu, splnilo národní obrození své historické úkoly: zformovalo novodobý český a slovenský národ, vytvořilo klasický základ české a slovenské literatury a divadla, kodifikovalo slovenštinu jako spisovný jazyk, položilo základy moderní národní vědy a národní ideologie, prohloubilo vztahy Čechů a Slováků a dalších slovanských národů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 19. 1. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: česká literatura, české divadlo, český jazyk, herderismus, jungmannovci, Praha, Ruchovci, slovenská literatura, Tomáš ze Štítného, Věnec ze zpěvů vlasteneckých.