Jaroslav Vrchlický

Literatura / Biografie / Poezie

*17.2.1853 – †9.9.1912, vlastním jménem Emil Frída, český básník, dramatik, prozaik, překladatel, literární a divadelní kritik, profesor Univerzity Karlovy. Kritikami soustavně přispíval do staročeských deníků Pokrok, Hlas národa (1883–1902) a Sládkova

Lumíra. Jeho mnohostranné a rozsáhlé dílo, vycházející z bohatých literárních znalostí, usilovalo vyrovnat českou literaturu s podněty světového písemnictví, kultivovat její umělecký výraz a vymanit z bezprostřední služby národních zájmům. Vrchlický vytvořil patetický verš a vznosný básnický jazyk, který nadlouho ovlivnil podobu české poezie. Jeho básnická tvorba, zahájená v roce 1875 sbírkou Z hlubin, vyjadřuje optimistickou víru v humanistický pokrok, idealizující pojetí nezávislé umělecké krásy a z antiky odvozený ideál svobodného smyslového vyžití. Tyto často rozporné rysy charakterizují jeho reflexívní lyriku (Duch a svět, Brevíř moderního člověka i intimní lyriku (Eklogy a písně). Zvláštní oblast tvoří sbírky uvádějící do české literatury nejrůznější básnické formy, mj. sonet, ritornel, rondel, rondó, villonovskou baladu, rispet, sestinu, ghazal (Hudba v duši, Moje sonáta). V epice, navazující na příklad Hugovy Legendy věků, směřoval prostřednictvím historických látek z nejrůznějších dob a kultur k básnickému ztvárnění vývoje lidstva a k problémům současnosti. (Zlomky epopeje, Bar Kochba, Selské balady). Na konci 19. století se Vrchlického poezie obohatila o tóny bolestné deziluze a melancholické rezignace, vyvolané osobní i tvůrčí krizí, v oproštění od virtuóznosti výrazu vznikaly nejpůsobivější verše intimní lyriky (Hořká jádra, É morta, Okna v bouři, Meč Damoklův). Dramatické práce, zaměřené proti tendencím jevištního realismu, čerpají zvláště z historie (Noc na Karlštejně – zfilmováno) a mytických látek (trilogie Hippodamie: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie – melodram s hudbou Z. Fibicha). Významnou složkou činnosti Vrchlického byly nesčetné překlady, zvláště z románské literatury, uvádějící do české literatury základní díla světových literárních dějin až po soudobou modernu (Dante Alighieri, F. Petrarca, Luis de Camóes, G. Leopardi, V. Hugo, E. Rostand, S. Petőfi, A. Mickiewicz, W. Whitman, francouzští prokletí básníci), a literární eseje (Rozpravy literární, Studie a podobizny).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 21. 4. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Adam Asnyk

, Adam Mickiewicz, adónský verš, aforismus, Aleardo Aleardi, alkajská strofa, Anton Aškerc, balada, Bořivoj Navrátil, Bronisław Grabowski, česká literatura, české divadlo, Charles Maria Lecoute de Lisle, Divadlo na Vinohradech, drama, Eduar Albert, Emil Konečný, Eva Vrchlická, formalismus, František Peterka, Giosuè Carducci, Giovanni Berchet, Giovanni Prati, Gustav Schmoranz, Imre Madách, Ivan Jakovyč Franko, Jakub Bart Ćišinski, Jakub Seifert, jamb, Jan Libíček, Jana Brejchová, Jarmila Krulišová, Jaromír Břetislav Košut, Jaroslav Kvapil, Jean Arthur Rimbaud, Julie Charvátová, Karel Höger, Karel Jičínský, Karlštejn, Konstantin Dmitrijevič Balmont, kosmopolitismus, Ladislav Boháč, Léda, legenda, Ludovico Ariosto, Lumírovci, Marie Bittnerová, Marie Glázrová, Marie Laudová, Marie Vášová, Miloš Ditrich, Miroslav Doležal, Otakar Jeremiáš, Otakar Španiel, Oto Ševčík, Otýlie Beníšková, Otýlie Sklenářová-Malá, pantun, Pavel Eisner, polysyndeton, Praha, Rabbi Löw, rispet, ritornel, rondó, Ruch, Rudolf Deyl starší, sonet, stance, Světozor, Umělecká beseda, Vendelín Budil, Vladimír Ráž, Vojtěch Jirát, Wolfgango Giusti, Zdeněk Buchvaldek, Zdeněk Podskalský, Zenon Przesmycki.