italská hudba

Hudba

Spolu s francouzskou a německou hudební kulturou měla největší vliv na vývoj evropské hudby. – Italská lidová hudba se vyznačuje zpěvnou melodikou a rytmickou živostí, pro lidové tance (saltarello, forlana, tarantella, siciliana) je charakteristický 6/8 nebo 12/8 takt, tempo je zpravidla rychlé. Prvky italské lidové hudby pronikaly i do hudby umělé (církevní i světské). – Vliv na formování italské hudby měla hudební kultura starověkého Říma (viz též antická hudba). Od 1. století našeho letopočtu se rozvíjel křesťanský zpěv, od 4. století existovaly jednotlivé místní tradice křesťanského zpěvu (ambroziánský chorál). V 6. století došlo k unifikaci křesťanského zpěvu (gregoriánský chorál), střediskem rozvoje byl zejména papežský dvůr (schola cantorum). Na konci 10. století se významným centrem italské hudby stalo Toskánsko, v Toskánsku byl činný například Guido z Arezza, jemuž je připisováno zdokonalení notového písma. Ve 14. století (hudba italského trecenta, viz též ars nova) se vedle liturgické hudby rozvíjela i vícehlasá hudba světská (madrigal, caccia, ballata; Giovanni da Cascia, Jacopo da Bologna, F. Landini, Marchettus da Padua). Od 15. století vznikaly nové formy veřejného hudebního života, hudební akademie (akademie při dvoře rodu Medici ve Florencii založená v roce 1470, akademie Santa Cecilia v Římě založená v roce 1566, filharmonická akademie v Bologni založená v roce 1666) a konzervatoře (první v roce 1537 v Neapoli). Na konci 15. století vynalezl O. Petrucci nový způsob nototisku (patent roku 1498). V 15. a 16. století se projevil v italské hudbě vliv nizozemské polyfonie, který vyústil ve školy polyfonní hudby (římská, benátská). Čelný představitel římské školy, G. P. da Palestrina, vytvořil vzor vícehlasé církevní hudby a cappella. V téže době směřuje tvorba skladatelů benátské školy (A. Willaert, A. a G. Gabrieli, C. Monteverdi) k barevnosti a dramatičnosti raného baroka. Z lidových zdrojů vytvořila italská hudba v 15. až 16. století řadu vícehlasých světských vokálních žánrů (frottoly, villanelly, canzonetty). V 16. a 17. století zaujal centrální místo ve světské hudbě madrigal (A. Willaert, L. Marenzio, O. Vecchi, C. Gesualdo di Venosa, C. Monteverdi). Na přelomu 16. a 17. století (renesance a baroka) se dostala v protikladu k vokální polyfonii do popředí monodie (florentská camerata; G. Caccini, J. Peri, E. de Cavalieri, O. Rinuccini). S tvorbou členů florentské cameraty souvisejí též počátky opery, oratoria a kantáty. Nové druhy vokálně instrumentální hudby rozvíjeli mj. G. Carissimi a A. Stradella. Opera se v průběhu 17. století rozšířila po celé Itálii (římská, benátská a neapolská operní škola). V Benátkách bylo v roce 1637 otevřeno veřejné operní divadlo San Cassiano; ze skladatelů vynikli F. Cavalli, A. Cesti, A. Stradella, G. Legrenzi, F. Conti, A. Caldara, A. Vivaldi. Na přelomu 17. a 18. století se centrum operního dění přesunulo z Benátek do Neapole (F. Provenzale, A. Scarlatti, N. Porpora, L. Vinci, L. Leo, G. B. Pergolesi, J. A. Hasse, N. Jommelli, T. Traetta; libretisté A. Zeno a P. Metastasio). V polovině 18. století se v Neapoli a takřka současně v Benátkách zformoval nový žánr, opera buffa (komická opera), první dílo vytvořil G. B. Pergolesi (La serva padrona – Služka paní, premiéra v roce 1733). Z dalších autorů opery buffy se uplatnili zvláště N. Piccini, G. Paisiello, D. Cimarosa, B. Galuppi. V rozvoji opery buffy sehrála významnou úlohu libreta C. Goldoniho. V 18. století byla otevřena nová operní divadla (v roce 1737 San Carlo v Neapoli, v roce 1778 La Scala v Miláně, v roce 1792 Teatro Fenice v Benátkách). Tento vývoj spolu s rozvojem hudebního školství způsobil, že v 17. a 18. století určovala italská opera směr vývoje operní hudby v celé Evropě. Současně (počínaje 16. století, ale zvláště v 17. – 18. století) se v Itálii rozvíjela hudba instrumentální. Vysoké úrovně dosáhla zvláště produkce loutnové, varhanní (G. Frescobaldi) a cembalové (D. Scarlatti) tvorby. Velký význam měla rovněž hudba pro smyčcové nástroje, A. Corelli, A. Vivaldi a G. Tartini položili základy nových cyklických forem (concerto grosso, koncert, triová a sólová sonáta). K vývoji symfonie přispěli zvláště G. B. Sammartini a L. Boccherini. Rozmach instrumentální hudby byl provázen zdokonalením hudebních nástrojů, proslulost získaly zvláště nástroje z houslařských dílen rodin Stradivari, Guarneri, Amati. V letech 1698 – 1709 zkonstruoval B. Cristofori první vývojeschopné modely kladívkového klavíru. Řada italských hudebníků působila v 18. a na začátku 19. století i v jiných evropských zemích (L. Cherubíni, G. Spontini, B. Galuppi, G. Paisiello, G. Sarti, D. Cimarosa, N. Paganini, M. Clementi). Operní tvorbu 19. století zastupují zvláště díla V. Belliniho, G. Donizettiho, G. Rossiniho, vrcholným představitelem byl G. Verdi. Na přelomu 19. a 20. století pokračovali v italské operní tradici představitelé verismu R. Leoncavallo, P. Mascagni, U. Giordano a zvláště G. Puccini, významné bylo působení skladatele a klavíristy F. Busoniho. Ve 20. století se v tvorbě O. Respighiho a A. Caselly projevily prvky impresionismu a neoklasicismu, I. Pizzeti a G. F. Malipiero směřovali k obnově tradice staré italské hudby. Od 50. let 20. století sílil vliv hudební avantgardy (L. Dallapiccola, L. Nono, L. Berio). K významným představitelům italské hudby 20. století patří též G. F. Ghedini, M. Castelnuovo-Tedesco, G. Petrassi a další. Významných úspěchů dosáhlo italské interpretační umění (dirigenti A. Toscanini, A. Pedrotti, C. Zecchi, klavírista A. Benedetti Michelangeli, pěvci R. Tebaldiová, M. Freniová, M. del Monaco, T. Gobbi, F. Corelli, P. Cappuccilli). Jsou pořádány mezinárodní hudební festivaly a soutěže (od 1949 klavírní soutěž F. Busoniho v Bolzanu, od roku 1949 festival populárních písní v San Remu, od roku 1952 klavírní a skladatelská soutěž A. Caselly v Neapoli, od roku 1952 soutěž pěveckých sborů v Arezzu, od roku 1960 Týden nové hudby v Palermu).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: francouzská hudba, italské divadlo, německá hudba.