francouzská hudba

Spolu s italskou

a německou

hudební kulturou měla největší vliv na vývoj evropské hudby. – Pro francouzskou lidovou píseň je charakteristická výrazná melodika, přehledná forma, těsný vztah hudby a slova i organické spojení s tancem. – Počátky umělé hudební kultury jsou spajty s šířením křesťanství, starší bohoslužebný zpěv, tvořící součást tzv. galikánské liturgie, byl od 8. – 9. století nahrazován gregoriánským chorálem

. Asi od poloviny 12. století se ohniskem hudebního dění stala Paříž. Skladatelé notredamské školy

ovládali techniky vícehlasé

vokální

kompozice

(organum

, conductus

) a určili základní směr vývoje umělé evropské hudby na řadu dalších staletí. V období ars antiqua

(1230 – 1250 – 1320) došlo ke zrodu menzurální notace

(systém vyložil Franko Kolínský

) a stěžejním druhem se stalo moteto

. Převážná část produkce je anonymní, Adam de la Halle

a Petrus de Cruce jsou jediní autoři, od nichž je známo několik konkrétních skladeb. V oblasti světské hudby byl ve 12. – 13. století originálním projevem rytířský zpěv (trubadúři

, truvéři, formy ballade

, virelai

, rondeau

). Dalším vývojovým obdobím francouzské hudby se stala 1320 – 1420 ars nova

(Ph. de Vitry

, G. de Machaut

, moteto

, kantiléna

). V 1. polovině 15. století se hudební umění rozvíjelo zvláště na území vévodství burgundského (G. Binchois

, G. Dufay

, viz též nizozemská polyfonie

). Typicky francouzským projevem byl chanson

, v 1. polovině 16. století vynikl z četných skladatelů C. Janequin

. Od konce16. století se významné hudební dění soustředilo na královském dvoře. Zvláštní obliby dosáhly v 17. století dvorské balety (ballets de cour). Svébytný francouzský operní typ vytvořil v 2. polovině 17. století J.-B. Lully

ve spolupráci s libretistou Ph. Quinaultem

. Jejich díla jsou protějškem klasických tragédií J. Racina

a P. Corneille

. V oblasti instrumentální hudby prosluli v 1. polovině 17. století francouzští loutnisté (D. Gaultier

), v 2. polovině 17. století a 1. polovině 18. století clavecinisté

(F. Couperin

, J. Ph. Rameau

). J. Ph. Rameau též pokračoval ve francouzské operní tradici. Problémy hudební (zvláště pak operní) tvorby se v 18. století staly předmětem diskusí, jichž se zúčastňovaly i přední osobnosti literatury a filozofického života. Provedení italské komické opery G. B. Pergolesiho

La serva padrona (Služka paní) v roce 1752 vyvolalo spor buffonistů (zastánců Italů) a antibuffonistů (přívrženců J.-B. Lullyho a J. Ph. Rameaua). Na straně prvních se významně angažoval J. J. Rousseau

. Proti reformátorskému úsilí německého skladatele Ch. W. Glucka

, který vytvořil pro Paříž operní díla, byly stavěny opery N. Picciniho

. Výrazem cítění lidových vrstev se stala komická opera (opéra comique). V 2. polovině 18. století se však u skladatelů F.-A. Philidora

, P. A. Monsignyho

a A. E. M. Grétryho

objevily i vážné náměty. Francouzská revoluce konce 18. století přinesla převrat i v hudebním dění. Revoluční nadšení našlo výraz v lidových šansonech a ódách, hymnech i operách F. J. Gosseca

, É. N. Méhula

, A. E. M. Grétryho

, L. Cherubiniho

aj. V této době byla založena i pařížská konzervatoř (v roce 1795). Na začátku 19. století stálo v opředí zvláštní operní dílo G. Sontiniho. V první třetině 19. století byla významná skladatelská a pedagogická činnost A. Rejchy

v Paříži. Typickým fenoménem 20. – 30. let 19. století se stala velká opera zdůrazňující dramatickou podívanou a kladoucí nebývalé nároky na provozovací aparát (D. F. E. Auber

, G. Rossini

, J. F. Halévy

, G. Meyerbeer

). V prostředí pařížských aristokratických salónů 30. let 19. století zrálo umění F. Liszta

a F. Chopina

. Na poli hudby orchestrální otevřel nové cesty zvláště H. Berlioz

. V tradici lidového revolučního šansonu

pokračoval P. J. de Béranger

. V 2. polovině 19. století se přízni publika těšila zejména opereta (J.Offenbach

, F. Hervé

, Ch. Lecocq

). Operní autoři byli zčásti ovlivněni literárními směry (G. Bizet

, G. Charpentier

). Formám orchestrálním, oratorním, komorním a jiným se věnovali v 2. polovině 19. a na začátku 20. století C. Franck

, C. Saint-Saëns

, G. Fauré

a další. Tvůrcem hudebního impresionismu

byl C. Debussy

. Na jeho podněty navázali zejména M. Ravel

a A. Roussel

. V letech kolem světové války a po ní se Paříž stala hlavním . centrem hudební avantgardy. Díla I. F. Stravinského

, komponovaná pro Ruský balet

(zvláště Svěcení jara), znamenala radikální zlom v dosavadní hudební tradici. E. Satie

podnítil vystoupení pařížské Šestky

. Z jejích členů později prosluli zvláště A. Honegger

, D. Milhaud (*1968).