nizozemská polyfonie

Polyfonní styl rozvíjený od 15. do začátku 17. století v tvorbě asi šesti generací skladatelů, pocházejících z oblastí dnešní Belgie, Nizozemska a přilehlých částí Francie. Základní rysy nového stylu se rozvinuly již kolem poloviny 15. století. Na rozdíl od polyfonie 14. století vystoupila do popředí zejména kompoziční práce s melodickou složkou zvýrazňující zpěvnost a variační rozpřádání motivů; do určité míry se vzorem stala melismatika, evoluční ráz a neperiodická stavba chorálu. K zásadní proměně došlo v pojetí harmonické složky, vyjadřované v pravidlech nauky o kontrapunktu, která zabezpečovala konsonantní průběh hudby preferující tercie, sexty a úplné trojzvuky; disonantní souzvuky (zejména typické průtahy v kadencích) měly být připraveny a sestupně rozvedeny. Nizozemská polyfonie přivedla k dokonalosti imitační techniky a kánon. Při kompozici se stále mohlo pracovat s převzatým materiálem (cantus firmus). Vokálně instrumentální styl a zvuk polyfonie v 15. století se postupně měnil v charakteristický projev vokální (a cappella). Obecný charakter stylu se diferencoval v hlavních formách nizozemské polyfonie, jimiž se staly chanson (se světským francouzským textem), cyklus mše a moteto. První generace nizozemské polyfonie (burgundská škola) prosadila hlavní stylové znaky a stěžejní formy (G. Duffay, G. Binchois). Autoři druhé generace (J.Ockeghem, J. Tinctoris, A. Bunsois) rozšiřovali styl nizozemské polyfonie v celé Evropě. Hlubší použití podnětů italské renesanční kultury a technická suverenita charakterizují tvorbu třetí generace (J.Desprez, J.Obrecht, H.Isaac, P. de la Rue). V l6. století si nizozemská polyfonie stále udržovala významné, byť už ne výsadní postavení v evropské hudbě (N. Gombert, C. non Papa, T. Créquillon, A. Willaert). Na sklonku l6. století se nizozemští autoři sbližovali též s novými tendencemi italské hudby (P. de Monte, O. di Lasso).