Liturgický zpěv
římskokatolické církve. Jednohlasý zpěv ve volném chorálním rytmu na latinský text. Tónovým materiálem jsou tzv. církevní tóniny (tedy
diatonika), jádro textů tvoří bible v latinském překladu. Uplatňuje se při mši a
officiu. Formy gregoriánského chorálu se člení na:
a) psalmodické zpěvy (psalmodie), vycházející z dvoudílně veršové struktury
žalmu a představující nejjednodušší typ gregoriánské melodiky.
b) zpěvy související s psalmodií (
recitativ,
antifony,
responsoria).
c) nepsalmodické zpěvy (
hymny,
tropy,
sekvence).
Gregoriánský chorál se rozvíjel od začátku
křesťanství. Je pojmenován po
Řehořovi I. (papež 590–604, Gregorius), jemuž je připisována revize
chorálu. Vývoj gregoriánského chorálu zhruba od 13. století ustrnul, chorál byl nazýván cantus firmus nebo cantus planus (rovný zpěv). Chorální melodie se uplatňovaly jako základní polyfonie (viz také
cantus firmus). Snaha o jednotu gregoriánského chorálu vedla v průběhu staletí k občasným dalším revizím (například tzv. medicejská edice ze začátku 17. století). O vědecký výzkum gregoriánského chorálu se zasloužili zvláště
benediktýni francouzského kláštera v Solesmes. Oficiální znění přinesla vatikánská edice (
Editin Vaticana, roku 1908
graduál, roku 1909
antifonář).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
12. 10. 2005
Autor: -red-
