florentská camerata

[ka- rá-, italština ], sdružení italských hudebních skladatelů, literátů a učenců na konci 16. století ve Florencii; jejími členy byli skladatel a teoretik V. Galilei, zpěváci-skladatelé G. Caccini a J. Peri, amatérský šlechtický skladatel E. de Cavalieri a básník O. Rinuccini. Scházeli se asi od roku 1580 v paláci hraběte G. Bardiho a od roku 1592 v paláci amatérského šlechtického skladatele J. Corsiho. Teoretická východiska zformuloval v roce 1581 V. Galilei, který navázal na G. Meiho. Florentská camerata usilovala o nový hudební sloh, založena na obsahu a výrazové zřetelnosti slova. Proto její členové odmítali tehdy vládnoucí nizozemskou vokální polyfonii, která tomuto cíli neodpovídala, a nahradili ji monodií (sólovým zpěvem recitativního charakteru s nástrojovým doprovodem). Požadavek jednoty slova a hudby odvozovali z antického řeckého dramatu, i když autentické památky řecké hudby neznali. Výsledkem jejich snah byl vznik opery, oratoria a kantáty. Nejstarší monodie florentské cameraty obsahuje Cacciniho sbírka Le nuove musiche (Nová hudba).