antická hudba

Hudba / Antické Řecko / Antický Řím

Hudba starověkých Řeků a Římanů. V životě Řeků zaujímala hudba mimořádné místo. Těsně spjata s poezií a tancem byla spolu s gymnastikou původně základní složkou výchovy. Řekové připisovali hudbě velký účinek na lidskou duši, viděli v ní nejen estetickou, ale především mravní sílu. To se odráží v názorech pythagorovců a později hlavně u Platóna a Aristotela. Hlavním pramenem je Boëthiův traktát De institutione musica (O základech hudby), který ovšem pochází z doby značně pozdní. Starořecká hudba byla jednohlasá (vokální i instrumentální), teprve později se objevila heterofonie. Pěstoval se sólový i sborový zpěv, velká pozornost byla věnována nástrojové hře (nauka o hudebních nástrojích, zvaná organiké). Nejužívanějšími hudebními nástroji byly kithara (největší mistr byl Terpandros), lyra a aulos. Dále strunné nástroje forminx, harfa, z dechových trubka salpinx a roh keras, z bicích krotala (podobné kastanětám), kymbalamalé činely) a bubínek tympanon. Řeckým vynálezem jsou hydraulické varhany (Ktesibios, asi 3. století př.n.l.). Velký význam měla hudba jako složka antického divadla. Největší účast hudby byla v Euripidových tragédiích. Starořeckých skladeb se dochovalo velmi málo. Dosud je známo jen 15 autentických památek řecké hudby, z nichž nejznámější jsou dva hymny na boha Apollóna (vtesány do zdi athénské pokladnice v Delfách, 2. století př.n.l.) a skolion na Seikilově náhrobku v Tralles (jihovýchodně od Smyrny, datování nejisté, asi 2. století př.n.l.–1. století n.l.). Důležitý byl rozvoj hudební teorie, která se stala východiskem evropské hudební teorie středověké. Starořecká hudební teorie se členila na dva základní proudy: kanonikové vycházeli z matematických základů a odvolávali se k autoritě Pythagorově, jejich nauku zachovali Euklides a Klaudios Ptolemaios a harmonikové (Aristoxenos z Tarentu, Aristides, Boěthius) se opírali o praktickou zkušenost a vycházeli z učení Aristotelova. Základem řecké tónové soustavy byl tetrachord, tj. sestupná řada čtyř tónů v rozsahu čisté kvarty. Rozeznávaly se tři druhy tetrachordů: dórský, frygický a lydický. Spojením dvou stejných tetrachordů vznikla oktávová řada (stupnice), zvaná harmonie (dórská e'–e, frygická d'–d, lydická c'–c). Z každé základní harmonie byly odvozovány dvě další buď přemístěním spodního tetrachordu nad vrchní a přidáním tónu nahoře (doplnění na oktávový rozsah), nebo přemístěním vrchního tetrachordu pod spodní s přidáním tónu dole. Odvozené harmonie se označovaly povodně giměnem, avšak v prvém případě s předponou hyper- (například hyperdórská), v druhém s předponou hypo- (hypodórská). Z řeckých harmonií byly ve středověku odvozeny církevní stupnice. Starořecká hudba znala také chromatiku a enharmoniku, ovšem v podstatně jiné podobě než novější evropská hudba. Jednalo se o jiná uspořádání tetrachordu například tzv. starší enharmonika vynechávala třetí stupeň tetrachordu (tím vznikala pentatonika). Římané přejali hudební názory, hudební nástroje (tíbia), teorii i praxi od Řeků. Podstatně nové vývojové prvky nepřinesli. Hudba se uplatňovala jako složka dramatických útvarů, dále v tzv. pantomimě, která plnila úlohu dnešního baletu. Pěstoval se sborový zpěv i nástrojová hudba v bohatém obsazení. Hlučná hudba se uplatňovala v cirkvi, kde zdomácněly i varhany.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 6. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: italská hudba.