italské divadlo

Divadlo

Vyvíjelo se v průběhu 13.–15. století dramatizacemi lidových náboženských písní a rozvíjením tradice potulných jokulátorů. V 15. a 16. století vznikala pod vlivem antických vzorů (Seneca, Terentius, Plautus) zvláště na univerzitách v Padově, Bologni, Pavii a jinde původní dramatická produkce, větvící se do tří žánrů: tragédie, respektující jednotu místa, času a děje, pastýřská dramata (T. Tasso, G. B. Guarini), komedie (N. Machiavelli, L. Ariosto). V 2. polovině 16. století se zrodila populární commedia dell'arte, lidové divadlo založené na herecké improvizaci a neměnných typech (maskách). V období renesance a v počátcích baroka prochází italské (a pod jeho vlivem i evropské) divadlo zásadní proměnou působením vynikajících scénografů a divadelních architektů (S. Serlio, N. Sabbattini, A. Palladio, G. Torelli, Galli-Bibienové). Rodí se iluzívní scéna a kukátkové hlediště, základ řešení divadelního prostoru pro tři další století. V 17. století hudba a básnické slovo splývají v tzv. melodram (P. Metastasio). V polemice se zastáncem commedie dell'arte C. Gozzim vzniklo rozsáhlé dílo tvůrce osvícenského měšťanského divadla 2. poloviny 18. století C. Goldoniho. Jeho reforma commedie dell'arte vyústila do realistické komedie prostředí a charakterové komedie. Vzpourou proti feudálnímu útisku byly tragédie V. AIfieriho. Boj za národní sjednocení vtiskl vlastenecký charakter historické tragédii (A. Manzoni). Od začátku 19. století ustupovalo drama opeře, která se umělecky i společenským působením dostávala do popředí v dílech G. Rossiniho, G. Donizettiho a zejména G. Verdiho. Po sjednocení Itálie se prosadily nové náměty a motivy morální a psychologické (P. Ferrari), sociálně utopické (P. Giacometti) a společensko kritické (G. Giacosa). Rozvíjelo se nářeční divadlo benátské (G. Gallina), neapolské (rodina Petito) a turínské (V. Bersezio), Mezi nejvýznamnější herce patřili T. Salvini a A. Ristoriová. Krize společnosti a kultury podnítila na začátku 20. století estétské poetické divadlo (dramatik G. D'Annunzio, herečka E. Duseová) a proti tradici protestující futuristické divadlo E. F. T. Marinettiho. Stoupencem naturalistického (veristického) herectví byl E. Zacconi. V italském divadle 1. poloviny 20. století vynikla zvláště dramatická tvorba L. Pirandella, jež se stala protikladem k únikové psychologii fašistické salónní produkce a kriticky analyzovala krizi současné společnosti. Rozmach italského divadla v období neorealismu po 2. světové válce dokládá milánské Piccolo Teatro (Malé divadlo, režisér G. Strehler) a dramatická tvorba E. de Filippa. Viz také italská hudba (operní divadlo), italský balet.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 4. 2024
Autor: -red-