jungmannovci

Literatura / Jazykověda

Literárně historické označení pro tzv. „druhou“ generaci českého národního obrození, vstupující do kultury od poloviny 1. desetiletí 19. století a výrazně poznamenávající její charakter v letech 20. a 30. Vedle J. Jungmanna, který vstupoval do literatury již s dřívějšími puchmajerovci, byli nositeli nového národního programu J. Kollár, F. Palacký, P. J. Šafařík, F. L. Čelakovský a jiní. Ústředním prvkem koncepce národní kultury se stalo slovanství. Zdrojem byla starší tradice národního a slovanského cítění i Herderova filozofie lidskosti. Minulost se stala předmětem kultu a její obraz často vytlačoval možnost reálnější představy národního vývoje. Obrozenecký problém chápali jungmannovci jako problém především jazykový, úsilí o českou vědu bylo vedeno zejména k vybudování české vědecké terminologie. Slovník spisovného jazyka se rozšiřoval o výrazy z jiných slovanských jazyků, o slova lidová a o neologismy. Vrcholem jazykového snažení se stal Jungmannův Slovník česko-německý (1834 – 1839). Významnou úlohu hrály překlady (Jungmannův překlad Miltonova Ztraceného ráje, Chateaubriandovy Ataly). Snahy jungmannovců našly svůj literární výraz i v básnické próze (J. Linda, Záře nad pohanstvem) a v dramatu (F. Turinský, Angelína). Vedle ohlasové poezie jungmannovci usilovali nalézt kořeny specificky české a slovanské literární tvorby (F. L. Čelakovský, V. Hanka), rozvíjela se časoměrná prozodie budovaná na antickém základě, která se stala prostředkem cesty za reprezentativní českou poezií (P. J. Šafařík J. Jungmann, F. Palacký, F. L.Čelakovský). Jiný způsob představovalo patetické pojímání vztahů básnického subjektu ke společnosti nebo k přírodě v monumentálních cyklech lyrické poezie (J. Kollár, Slávy dcera, M. Z. Polák, Vznešenost přírody).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 11. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Praha.