slovenská literatura

Literatura

První písemné památky slovenské literatury vznikly v 60. letech 9. století v době Velkomoravské říše (staroslověnská literatura). Od 10. do 15. století svědčí o kulturním životě na Slovensku latinské legendy a kroniky (Legenda o sv. Svoradovi a Benediktovi, 11. století). Ve 14. století měla na slovenské vzdělance vliv UK, později husitské hnutí. V 15. století vznikaly zejména městské knihy (Žilinská městská kniha, 1451), které byly po počátečních latinských nebo německých zápisech psány česky, s prvky jednotlivých slovenských nářečí podle toho, z které oblasti Slovenska písaři pocházeli. Humanistickou vzdělanost posílilo založení univerzity v Bratislavě (Academia Istropolitana, 1467). Rozkvět evangelické duchovní písně vyvrcholil vydáním kancionálu Cithara sanctorum (1636, J.Tranovský), pro potřeby katolíků vydal roku 1655 B.Szöllösi Cantus catholici. Latinskou humanistickou poezii tvořil M.Rakouský. Po vpádu Turků do Uher pronikly motivy protitureckých bojů a odporu proti feudálnímu útlaku do lidové slovesnosti, později do umění literárního (J.Jakobeus). V období reformace se vztahy české a slovenské kultury upevnily, slovenští vzdělanci působili v Čechách (J.Silván, P.Kyrmezer), mnozí čeští protestanti po Bílé hoře začali působit na Slovensku. Jazykem české i slovenské literatury se stala bibličtina. Na Slovensku jako první kniha v tomto jazyce vyšel roku 1581 Malý katechismus M.Luthera. Roku 1635 byla P.Pázmánym v Trnavě založena univerzita, jež napomohla k tomu, že se západní Slovensko stalo centrem kulturního úsilí 17. a 18. století. Univerzita a trnavská tiskárna umožnily pronikání slovenských tvarů a slov do bibličtiny, začala se formovat západoslovenština, která se stala přechodnou formou k spisovné slovenštině. Literatura se diferencovala nejen konfesionálně, ale i společensky. Měšťané si zapisovali lidové písně, vznikaly jarmareční písně, školská dramata a barokní poezie. V roce 1648 vyšel první slovník latinsko-maďarsko-slovenský, bohatá byla memoárová a biografická literatura (Š.Pilárik, J.Láni, D.Krman, T.Masník, J.Simonides), rozvíjela se oblast filozofického myšlení, pedagogiky, historie (M.Bel). V 18. století rostl odpor proti feudálnímu útlaku (Jánošík), vznikla slovenská mravoučná poezie (H.Gavlovič). Na Slovensko proniklo osvícenství. Projevilo se vznikem učených společností (Slovenské učené tovarišstvo, 1792), zájmem o národní dějiny, jazyk, jeho obranou a úsilím o rovnoprávné postavení s jinými jazyky (pokusy o spisovnou slovenštinu: J.I.Bajza, A.Bernolák). Evangeličtí vzdělanci setrvávali u bibličtiny (A.Doležal, Jur Palkovič, B.Tablic). Osvícenství znamenalo počátek slovenského národního obrození, jež se realizovalo v jazykové podobě české (P.J.Šafařík, J.Kollár) a bernolákovské (J.Fándly, J.Hollý). Dílo J.Hollého je vrcholem i závěrem slovenského literárního klasicismu. Přechod k romantismu tvoří K.Kuzmány. Středisky národního hnutí se stala evangelická lycea, hlavně v Bratislavě, s dominující postavou Ľ.Štúra (jako spisovný jazyk zavedl střední slovenštinu). Se Štúrovým jménem je spojena generace talentovaných romantických básníků a prozaiků známých též jako Štúrova škola, štúrovská generace, štúrovci. Jejími vedoucími osobnostmi byli básníci J.Kráľ, A.Sládkovič, S.Chalupka, J.Botto, prozaik J.Kalinčiak. První tištěnou knihou v novém spisovném jazyce byl v roce 1844 druhý ročník almanachu Nitra. Po porážce revoluce v roce 1848 nastalo oživení až začátkem 60. let. Roku 1863 vznikla Matice slovenská, která sehrála důležitou roli jako organizátorka kulturního dění a reprezentantka slovenského národa. V 70. letech začalo období realismu. V čele literárního vývoje stáli Hviezdoslav, Vajanský, M.Kukučín, na ně navázali například J.Jesenský, Timrava, Tajovský, E.Šoltésová, T.Vansová, Ľ.Podjavorinská. Hlavními představiteli literární moderny byli básníci I.Krasko. V.Roy, M.Rázus. Po roce 1918 pronikalo do slovenské literatury mnoho proudů a směrů, např. novosymbolismus (E.B.Lukáč), vitalismus (J.Smrek), poetismus (V.Beniak), ve 30. letech 20. století se v poezii rozvíjel nadrealismus (R.Fabry) a katolická moderna (R.Dilong), v próze expresionismus (J.Hrušovský), sociální román (P.Jilemnický) a naturismus (M.Figuli). V letech 1939 až 1945 se většina slovenských spisovatelů postavila proti klerofašistickému režimu na Slovensku. Po roce 1945 se do literatury promítlo téma Slovenského národního povstání (P.Jilemnický, A.Plávka, V.Mináč), další léta byla ve znamení socialistické literatury (J.Kostra, A.Plávka, P.Horov, V.Mihálik, F.Hečko), ale po roce 1969 začaly její ideové základy oslabovat. Za doby normalizace probíhla literární proces s řadou omezení. Autoři čerpali náměty z války (P.Jilemnický, V.Mináč, L.Mňačko), z historie a života na vesnici. Úspěšně se rozvíjela i tvorba pro mládež (K.Jarunková, R.Moric, H.Ponická). V zahraničí tvořili např. M.K.Mlynarovič, K.Strmeň nebo A.Žarnov.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 24. 1. 2006
Autor: -red-