štúrovci

Štúrova škola – skupina národních buditelů a spisovatelů kolem Ľ.V.Štúra

, v širším smyslu stoupenci Štúrova národního programu v jeho i následující generaci. Působili ve vrcholné fázi slovenského národního obrození a konstituování novodobého slovenského národa. Proti expanzívnímu maďarskému nacionalismu hledali štúrovci oporu u vídeňského dvora a v myšlenkách slovanské vzájemnosti uvnitř rakouské monarchie. Tu usilovali změnit v moderní národní celky, což by skýtalo Slovanům a zvláště Slovákům, zbaveným v rámci Uher všech národních politických práv, perspektivu národního a sociálního rozvoje. S tímto strategickým cílem vystoupili štúrovci otevřeně teprve roku 1848 na Slovanském sjezdu v Praze. Porážka pražského červnového povstání a rozpuštění Slovanského sjezdu přinutily štúrovce k hledání opory u vídeňského dvora, který však nevzal v úvahu jejich politické a vojenské služby a slovenské národní hnutí potlačoval. Slovenské národní orgány a instituce postupně zanikaly a po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 bylo Slovensko vystaveno nelítostné maďarizaci. Zbylí štúrovci mohli působit jen osamoceně (roztroušeni po Slovensku) a převážně jen v oblasti kulturní. Někteří z nich (J.Francisci

, A.Sládkovič

) se ještě zapojili do matičního hnutí. Štúrova škola se začala formovat na evangelickém lyceu v Bratislavě, kde roku 1803 vznikla katedra řeči a literatury česko-slovanské, vedená profesorem J.Palkovičem, a roku 1829 studentská sebevzdělávací Společnost českoslovanská. Vyvrcholením snah štúrovců bylo úsilí o vytvoření spisovné slovenštiny. První publikací v novém spisovném jazyce byl druhý ročník almanachu Nitra (1844). Těžiště štúrovské literatury bylo v poezii: A.Sládkovič

(Marína, Detvan), S.Chalúpka

(Mor ho!), J.Kráľ

(Výlomky z Jánošika), J.Botto

(Smrt' Jánošíkova). V tvorbě J.Kalinčiaka

se konstituovala novodobá slovenská umělecká próza (Reštavrácia).