české divadlo

Divadlo

Počátky divadelního vývoje na českém území tvoří divadelní prvky v obřadech a zvycích předslovanských a slovanských etnik. V období vrcholného feudalismu se rozvíjelo zvláště profánní divadlo (žakéři). Také do původního latinského liturgického divadla (Hra tří Marií), které se šířilo od 12. století, pronikala od 14. století čeština a světská tematika (Mastičkář). Husitské revoluční hnutí vývoj českého divadla zpomalilo. K dalšímu rozvoji došlo až v 16. století v humanistickém divadle (převážně biblické a historické hry jako součást školské výchovy, hrálo se především latinsky, literátská bratrstva a cechy pěstovaly i masopustní frašky). V pobělohorském období se udržela jen divadla s rekatolizační tendencí (jezuitská, piaristická) a rozvíjelo se tzv. sousedské divadlo na vesnici (pašijové hry, Rakovnická hra vánoční, Komedie o selské rebelii). V 17. a 18. století do českých zemí přicházely cizí divadelní společnosti (anglické, italské, německé ), hrající hlavně německy, jejich vystupování podnítilo stavby prvních divadelních budov (například Kotce v Praze, 1738). Podmínky pro vznik profesionálního českého divadla se vytvořily až v počátcích národního obrození. Česky se začalo hrát v roce 1785 v Hraběcím Nosticově národním divadle a zejména v Boudě v letech 1786–1789 (bratři Thámové). Též v letech 1812–1830 se české divadlo rozvíjelo ve společném německo-českém divadelním provozu v Nosticově divadle (především zásluhou J. N. Štěpánka, v této době působil dramatik V. K. Klicpera). České divadlo bylo závislé na inscenačních a dramatických vzorech německých a vídeňských, na které svým programem lidově osvětového divadla navazovala i další generace, vedená J. K. Tylem. Proti tomu vystoupila kolem roku 1848 nová skupina s představou velkého divadla (J. J. Kolár, F. B. Mikovec). Střediskem zůstávala zvláště Praha, ale hrálo se už i v jiných městech (Brno). V roce 1849 byla založena první česká kočovná společnost (Prokopova). K rozmachu českého divadla došlo až v 60. letech, v roce 1862 bylo otevřeno první stálé české divadlo v Praze (Prozatímní). Postupně vznikaly i další scény (arény), vzrostl počet českých divadelních společností i ochotnických souborů. České drama se orientovalo převážně na francouzské vzory a nedosahovalo mimořádné úrovně (V. Hálek, K. Sabina, E. Bozděch, F. F. Šamberk, J. Vrchlický, J. Zeyer). V herectví převažoval romanticko-deklamační sloh (O. Sklenářová-Malá, K. Šimanovský, J. Seifert). V roce 1883 bylo otevřeno Národní divadlo, v roce 1884 Národní divadlo v Brně a v roce 1907 Městské divadlo na Královských Vinohradech v Praze. Před rokem 1890 se objevila dramata kritického realismu (L. Stroupežnický, G. Preissová, A. Jirásek, A. a V. Mrštíkové), jež nově herecky ztvárnili zvláště J. Šmaha, F. K. Kolár, J. Mošna, V. Budil a další, později se české drama i herectví obohatilo o psychologické studie (H. Kvapilová, E. Vojan, M. Hübnerová, dramatik a režisér J. Kvapil). Kolem roku 1900 vznikala symbolistická a impresionistická dramata (J. Mahen, H. Malířová, F. Šrámek, V. Dyk), inscenace byly pod vlivem německého režiséra M. Reinhardta a ruského MCHAT K. S. Stanislavského. Kolem roku 1900 působila již vyspělá divadelní kritika (F. X. Šalda, V. Tille, J. Vodák) i odborné časopisy (Scéna). Od 70. let 19. století se také rozvíjel český šantán a kabaret (J. Šváb-Malostranský, F. L. Šmíd, A. Tichý, K. Hašler), který vyvrcholil Červenou sedmou. K prudkému rozvoji českého divadla došlo po roce 1918. Oficiální drama kulminovalo tvorbou bratří Čapků a F. Langera, špičkovou tvorbu hlavních scén vytvářeli režiséři K. H. Hilar, K. Dostal, J. Bor, scénografové V. Hofman, B. Feuerstein, J. Čapek, z herců zejména R. Nasková, L. Dostalová, A. Sedláčková, V. Vydra, B. Zakopal, E. Kohout, B. Karem z mladších Z. Štěpánek, S. Rašilov, F. Smolík, H. Haas, O. Scheinpflugová aj. Vedle několika stálých divadelních v centrech divadelního života (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň) existovaly na venkově četné kočovné soubory různé umělecké úrovně. V polovině 20. let vznikly avantgardních scény: v roce 1925 Osvobozené divadlo (režiséři J. Frejka a J. Honzl, později autorská a klaunská dvojice J. Voskovec a J. Werich), dále Umělecké studio V. Gamzy, Dada J. Frejky, Revoluční scéna E. A. Longena a jiné, inspirující se především u francouzské a ruské avantgardy (V. E. Mejerchold, konstruktivismus). V roce 1933 založil E. F. Burian D 34, které svým programem poetického syntetického divadla avantgardní tendence završilo. D 34 a Osvobozené divadlo ovlivnily ve 30. letech široké vrstvy obyvatelstva a inspirovaly i četná mladá amatérská divadla. Z avantgardních scén vyšli herci J. Horáková, V. Trégl, F. Filipovský, V. Šmeral, M. Burešová, M. Nedbal, F. Černý, V. Vaňátko, B. Záhorský, J. Šejbalová a jiní. Někteří avantgardní režiséři se ve 30. letech uplatňovali i na oficiálních scénách (O. Stibor v Olomouci, J. Frejka v Národním divadle). S avantgardou souvisely též snahy o moderní hudebně zábavné divadlo (Nové divadlo O. Nového). Ve 30. letech působila i řada divadelních kritiků (A. M. Píša, J. Träger, J. Fučík). Za okupace byl divadelní život potlačován až likvidován (v roce 1944 byla zavřena všechna divadla ), přesto však existovala poloilegální pokroková divadla (Divadélko pro 99 J. Honzla, Divadélko ve Smetanově muzeu režiséra A. Dvořáka, Větrník), také v některých koncentračních táborech se hrálo české divadlo. K novému rozvoji došlo až po roce 1945. Česká divadla uváděla domácí i zahraniční klasiky, ale soustředila se zejména na hry ruských a současných českých autorů (V. Káňa, M. Stehlík, V. Cach, V. Nezval, F. Hrubín). Snaha o lidovost a srozumitelnost i zjednodušené chápání umělecké tvorby vedly k přechodnému schematismu 1. poloviny 50. let. Poté se rozvíjela především česká scénografie (F. Tröster, J. Svoboda), jež dosáhla odezvy i v zahraničí (Laterna magica). Mimořádných výsledků dosáhli herci L. Pešek, K. Höger, V. Fabiánová, V. Vejražka, D. Medřická, R. Lukavský, R. Hrušínský, J. Švorcová, L. Munzar, J. Hlaváčová a další. Na rozhraní 50. a 60. let došlo k oživení divadelního života vznikem malých scén, které se tvořily většinou kolem vůdčí umělecké osobnosti (Divadlo Na zábradlí, Semafor, Činoherní klub, Naivní divadlo v Liberci). Zároveň se však od poloviny 60. let objevovaly tendence na jedné straně popírající kladné životní hodnoty (absurdní drama), na druhé straně vyzdvihující komerční charakter divadelního podnikání. Tyto tendence vyvrcholily v období 1968–1969. Začátkem 70. let došlo k obratu, české divadlo usiluje o navázání na progresivní jevy minulosti a především hledá nové drama, umělecky vyjadřující problematiku současného života (O. Daněk, J. Jílek, J. Šotola, A. Koenigsmark, K. Steigerwald). Vznikají též nové divadelní soubory studiového typu (Divadlo na provázku v Brně, Činoherní studio v Ústí nad Labem, Hanácké divadlo v Prostějově), usilující o progresivní kolektivní autorství inscenace. Od 19. století se na vývoji českého divadla výrazně podílí také divadlo amatérské. – Viz také česká hudba (operní divadlo), české loutkové divadlo, český balet.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: Praha.