slovenské výtvarné umění

Výtvarné umění

Nejstarší artefakty, funkčně a výtvarně svědčící o výrobní a umělecké aktivitě na území Slovenska, jsou pravěké zvířecí a ženské plastiky (Venuše z Moravan), keramika a v době bronzové a železné zejména uměleckořemeslné práce (šperky, zbraně, mince, předměty z bronzu, stříbra, skla, hlíny). Soustavnější výtvarný projev se na Slovensku objevil po stabilizaci slovanského osídlení v 6. století. V období Velkomoravské říše se s využitím cizích podnětů (byzantské, karolínské umění) rozvíjela specificky slovanská středoevropská kultura. Nálezy z velkomoravských lokalit na Slovensku dokládají vysokou úroveň uměleckého projevu v keramice a ve zpracování kovů (Nové Zámky, Blatnica, Nitra), zejména šperků uplatňujících granulaci a filigrán (Želovce, Trnovec nad Váhom). Rozvoj monumentální architektury je patrný na zachovaných fragmentech kamenných staveb (Nitra, Bratislava), nástup křesťanství odrážejí nálezy z 9. a začátku 10. století (Mača, Zlaté Moravce). Románské umění 11.–13. století je charakterizováno rozvojem profánní architektury (Beckov, Bratislava, Spišský hrad, Trenčín), výstavbou klášterů (Nitra, Hronský Beňadik, Banská Štiavnica, Štiavnik) a kostelů, zahrnujících jak bazilikální typ, tak centrální dispozici (rotundy ve Skalici a Bíni, kamer v Banské Štiavnici) i zemanské tribunové kostely (Dražovce, okres Nitra, Kostoľany pod Tríbečom, okres Nitra). Z románské plastiky se kromě tektonických článků zachovaly fragmenty architektonické plastiky s figurálními výjevy (torzo s donátorem z katedrály v Nitře, ležící lev z katedrálý ve Spišské Kapitule, hlavice sloupu s loveckým výjevem v Bíni). Rozsáhlejší a diferencovanější je soubor nástěnných maleb (Dechtice, Kostoľany pod Tríbečom, okres Nitra, Šivetice, okres Rožňava), ojediněle jsou zachovány památky knižní malby (evangeliář nitranského biskupství, 11. století). Od poloviny 13. století se v souvislosti s kolonizací, rozvojem a růstem významu měst prosazuje gotické umění, přetrvávající až do 1. poloviny 16. století. V období gotiky přijímalo slovenské výtvarné umění podněty z Podunají, Čech i ze Slezska, v pozdní gotice se uplatnily i vlivy švábské a bavorské. Centry vývoje se stala města, zejména báňská (Bardejov, Levoča Prešov, Košice, Kremnica, Spišská Nová Ves, Banská Bystrica, Banská Štiavnica), těžištěm architektonické tvorby pak městské stavby (farní a mendikantské kostely, radnice, opevnění, městské domy). Sochařství reprezentují zvláště oltáře (Vojňany, okres Poprad, Levoča) , nástěnné malířství tradiční kompozice (Žehra) i rozsáhlé cykly (Pašijový cyklus, Švábovce, Legenda o sv. Dorotě, Levoča), knižní malbu zejména produkce dílny bratislavské kapituly. Vysoké úrovně dosahuje umělecké řemeslo, zvláště kovolitectví a zlatnictví (Spišská Nová Ves). V 15. století gotické umění kulminovalo, realizovaly se náročné architektonicko-výtvarné koncepce (stavební hutě v Bratislavě a Košicích), objevily se jménem známé autorské osobnosti (Štefan Tarner, Ján z Prešova). Sochařství, reprezentované zejména řezbářstvím, bylo vedle krucifixů (Matejovce, okres Spišská Nová Ves), piet (Lipiany), kalvárií (Košice, Bardejov) a madon (Lomnička, okres Stará Lubovňa) soustředěno spolu s deskovým malířstvím na produkci vyspělých typů křídlových oltářů (Matejovce, okres Spišská Nová Ves, Strážky, okres Spišská Belá, Bardejov, Košice, Levoča). Jejich vrcholem je dílo Pavla z Levoče (mj. hlavní oltář kostela sv. Jakuba v Levoii), který ovlivnil střední a východní Slovensko, a dílo banskoštiavnického monogramisty M. S. (desky a sochy oltáře pro Banskou Štiavnici). Renesance pronikala na Slovensko koncem vlády Matyáše I. Korvína prostřednictvím italských dvorských umělců. Architektura reprezentují zejména městské fortifikace (Nové Zámky, Kremnica, Banská Bystrica), radnice (Prešov, Levoča, Košice, Bardejov), často doplněné specifickou kampanilou zakončenou štítkovou atikou (Poprad), a městské domy s vysokými atikami, sjednocující urbanistický charakter mnohých náměstí, ale i fortifikační přestavby hradů (Bratislava, Trenčín, Orava, Krásna Hórka) a kostelů (Bytča, Topolčianky, Strážky). V sochařství dominuje náhrobník s reliéfem a renesanční ornamentikou (dóm a františkánský kostel v Bratislavě) a epitaf kombinující sochařské a malířské projevy s architektonickými prvky (Levoča, Bardejov). Ve volné plastice je pozoruhodná výzdoba městských studní (Rolandova fontána v Bratislavě). V malířství se kromě nástěnné malby (radnice v Levoči) uplatňují sgrafita městských domů, radnic a kostelů (Bytča), přetrvává oltářní deskové malířství. Z uměleckých řemesel se rozvíjí mimo jiné keramika (habánská fajáns), sklářství a zlatnictví. Od 17. století se na Slovensku prosazovalo barokní umění vídeňské orientace, například univerzitní kostel v Trnavě, jezuitské kostely v Trenčíně a Košicích, františkánské v Pruském a Kremnici, a jako specifická forma dřevěné kostely (Kežmarok). V profánní architektuře stály v popředí velké fortifikační komplexy (Leopoldov, Košice, Nitra), kostely (Bernolákovo, Holíč) a městské paláce (Bratislava). Vrcholně barokní díla 18. století vznikala zvláště v Bratislavě (kostely sv. Trojice a alžbětinek) a v Jasově. Barokní sochařství reprezentuje náhrobní a oltářní plastika (Pezinok, Spišská Sobota, Nitra, Levoča), četné mariánské a morové sloupy (Bratislava Trenčín, Prešov, Banská Štiavnica). Řezbářství se uplatnilo hlavně v monumentální oltářní architektuře a kazatelnách. Významně zasáhla do vývoje sochařství na Slovensku tvorba rakouského sochaře G. R. Donnera a jeho následovníků, jejichž prostřednictvím se prosazovala klasicistní orientace vídeňského sochařství. Barokní malířství se uplatnilo zejména na oltářních obrazech, důležitým druhem bylo historické malířství, ale i iluzívní nástěnné malířství interiérů kostelů a šlechtických rezidencí (P. Troger, F. A. Maulbertsch, J. L. Kracker). Rozkvět rokoka se projevil zvláště v portrétu (F. X. Palko), méně v zátiší a krajinomalbě. Z uměleckého řemesla se vyčleňuje osobnost zlatníka J. Szilassyho, rozvíjela se výroba habánské fajánse a produkce uměleckého skla. V 1. polovině 19. století převládal ve slovenském výtvarném umění klasicismus. Nové kulturní požadavky se projevily v poklesu církevní výstavby a zavádění nových druhů profánní architektury (činžovní domy, hotely, lázně, divadla, administrativní budovy, průmyslové stavby). Hlavním akcentem klasicistní architektury byly představené sloupové portiky, symetrická dispozice, účelnost a střízlivost ve výzdobě, ve městech vznikaly jednotné uliční fronty. Sakrální architekturu reprezentují evangelistické kostely. V lidové architektuře se klasicismus udržel až do konce 19. století. V polovině 19. století se v architektuře objevily prvky romantismu, ve 2. polovině 19. století přecházejí do stavitelského historismu, často i eklekticismu (Bratislava, Košice, Kremnica, Komárno, Martin). V průmyslu, dopravě a inženýrských stavbách se uplatnily nové konstrukce a materiály (observatoř v Hurbanově, vodárna v Bratislavě, most v Bytči). Sklo, beton a železo našly plné využití v secesi, uplatňující se na Slovensku koncem 19. a začátkem 20. století. Malíři klasicismu, empíru a biedermeieru malovali převážně portréty (J. Rombauer, J. Czauczik), ve společenském a národně uvědomovacím procesu sehrála důležitou roli krajinomalba a grafika, například ilustrační litografie s motivy slovenského lidového kroje (P. M. S. Bohúň). Význam pro rozvoj programově orientovaného národního malířského projevu měla tvorba slovenských umělců-absolventů pražské akademie výtvarného umění (J. B. Klemens, P. M. S. Bohúň, A. Belopotocký). Sochařská produkce 1. poloviny 19. století nepřesáhla rámec řemeslných dílen, soustředila se na jednoduché nefigurativní náhrobky, kultovní plastiku a ojediněle i na portrét a pomník. V 2. polovině 19. století zasáhly do uměleckého vývoje, zejména prostřednictvím výchovy mladých slovenských malířů, i Peší, Mnichov, Düsseldorf a Benátky. Ve 2. polovině 19. století stál v popředí žánr a krajinomalba (F. Klimkovič, B. Benczúr, G. Angyal). Žánrové malířství vrcholí v díle D. Skuteckého, který uvedl tematiku pracujícího člověka (Kotliari), spojení s národní a lidovou tradicí představuje dílo J. Haniny. Impresionistické impulsy vnesla do slovenského malířství krajinomalba L. Mednyánszkého. Ze sochařského osvícenského klasicismu se vyčleňuje tvorba rakušana F. X. Messerschmidta, působícího v Bratislavě, v tvorbě L. J. Dunajského ožil portrét. Ve zlatnictví vynikl S. Libay. Rozvíjí se činnost odborných uměleckých řemeslných škol. V architektuře začátkem 20. století převažoval eklekticismus a historismus, který se po roce 1918 prolínal s kubismem a funkcionalismem. Náročnější kritéria a nové materiály (sklo, ocel) se uplatnily v dílech B. Bully a M. M. Harmince, originální projev představuje secesně orientované dílo D. Jurkoviče, kombinující svéráz lidové architektury s lázeňskými, turistickými a společenskými objekty. Ve 20. a 30. letech sílil konstruktivismus a funkcionalismus, uplatnily se urbanistické koncepce (E. Belluš). Převládající akademický realismus v sochařství překonalo zakladatelské dílo J. Koniarka, inklinující k impresionismu a secesi a vyúsťující do svébytného expresívního výrazu. Vývoj sochařské tvorby ovlivnila pražská akademie (J. Štursa), nové směry přináší dílo F. Kostky, R. Pribiše a R. Hornáka. V malířství 20. století představuje dílo G. Mallého svým sociálním přízvukem a vztahem k zemi a lidu vyvrcholení realistických tradic 19. století a nástup výtvarného výrazu moderny. V úsilí o vytvoření národního slohu se formovala tvorba M. Benky, příznačná monumentalizací země a heroizací člověka. Po roce 1918 se v rámci rozvíjející se výstavní, spolkové a pedagogické činnosti formuje nová generace, orientovaná na domácí inspirační zdroje v kontextu s impulsy evropské moderny, především kubismu a expresionismu (Ľ. Fulla, M. Galanda, M. A. Bazovský). Vyhraněnou sociálně kritickou tendenci a městskou problematiku představují I. Weiner-Král, E. Krón, K. Bauer, J. Jakoby, v období krize 30. let E. Halász-Hradil, E. Gwerk, v kresbě J. Lörincz, J. Fedora, J. Ilečko, grafika vrcholí v díle K. Sokola. V polovině 30. let se formovala Generácia roku 1909 humanistické protiválečné a protifašistické orientace, reagující i na civilistní tematiku a expresionismus (C. Majerník, J. Mudroch, J. Želibský, B. Hoffstädter, J. Nemčík, Š. Bednár, D. Milly, J. Lörincz, L. Čemický). Po roku 1945 byl vývoj slovenského výtvarného umění výrazně ovlivněn vznikem tvůrčích svazů, zřízením Slovenské národní galérie a dalších regionálních institucí, vydáváním uměleckých a odborných časopisů (Výtvarný život). Pro oblast lidové výroby a uměleckých řemesel bylo založeno Ústredie fudovej a umeleckej výroby a Ústredie umeleckých remesiel. Architektura 40. a 50. let vycházela z funkcionalismu a konstruktivismu v kontextu s lidovou tradicí (ornamentika fasád). Další vývoj přinesl velkorysou, vědecky podloženou koncepci kompozičního, urbanistického a funkčního řešení (Bratislava, Nitra, Košice), mimo jiné výstavbu nových školských zařízení (M. Kusý) aj., kromě progresívní technologie řešící i otázky architektonicko-umělecké formy (J. Chovanec, V. Uhliarik). Vývoj výtvarného umění po roce 1945 se uskutečňoval na bázi témat ideově příbuzného obsahu. Byla realizována řada monumentálních prací hlavně památníkového charakteru. (F. Štefunko, J. Kulich, L. Snopek, D. Kuzma, J. Bártfay, F. Kostka, R. Pribiš, A. Trizuljak, J. Krén), často ve spojení s architekturou (D. Jurkovič, E. Belluš, K. Patakiová), komorních prací v malbě (D. Milly, J. Želibský), plastice (F. Gibala, J. Kulich) a grafice (O. Dubay, V. Hložník, R. Dúbravec). Závažná díla trvalé hodnoty vznikala i na témata socialistické výstavby a mírového života společnosti (L. Fulla, P. Matejka, M. Medvecká, F. Kostka, R. Pribiš). Nové možnosti se objevily i v řešení součinnosti sochařského výrazu s novou moderní architekturou. V desetiletích po osvobození zaznamenala rozmach i monumentálně dekorativní odvětví výtvarného umění tapisérie (J. Alexy, L. Fulla, E. Zmeták, J. Krén), vitraile, freska mozaika a jiné formy v architektuře (R. Dúbravec, F. Kráf, A. Klimo, F. Gajdoš, L. Gandl). Vysokých hodnot dosáhla ilustrační tvorba (V. Hložník, L. Fulla, A. Brunovský, V. Bombová, M. Želibská). Rozvíjejí se umělecká řemesla, užité umění a průmyslové výtvarnictví, scénografie a fotografie (M. Martinček), keramika (F. Kostka, J. Horová-Kováčiková, D. Rosůlková), krajky (E. Holéczyová) aj. K rozvoji výtvarného života významně přispěly mezinárodní výstavy (Bienále ilustrácií Bratislava, Bienále malby v Košicích, Bienále drevorezu a drevorytu v Banské Bystrici). Rozvíjejí se akce společenské angažované tvorby s cílem posilnit orientaci na realistické umění.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 5. 2007
Autor: -red-