abstrakce

Filozofie

[Latina], forma poznání zakládající se na myšlenkovém odhlížení od nepodstatných vlastností a vztahů předmětu a na vyčleňování vlastností a vztahů podstatných. Abstrakce označuje jak činnost abstrahování, tj. proces abstrahování za měřený na získání abstrakce, tak jeho výsledek, tj. popis, pojem, zákon, model, a vědomé užití procesu abstrakce jako metody vědeckého poznávání. Abstrakce náleží mezi důležité gnozeologické kategorie a mezi nejsložitější filozofické problémy. Je to podmíněno mimo jiné dvojakým charakterem abstrakce, která z jedné strany umožňuje pronikat do podstaty jevů a skýtá pravdivé a hluboké poznatky (abstrakce hmoty, zákona, hodnoty), z druhé strany umožňuje produktům abstrakce, tj. pojmům a idejím, aby byly přeměněny v samostatné bytosti, což vytváří předpoklady pro idealistický světový názor. Rozlišujeme různé typy abstrakce: a) izolující abstrakce, která vyčleňuje určité znaky třídy předmětu a propůjčuje jim jakoby samostatnou existenci, což usnadňuje proces poznání, zvyšuje přehlednost, avšak také nebezpečí zjednodušování a tvoření idealistických představ; b) zobecňující abstrakce, jež vyzdvihuje obecné a podstatné vlastnosti jevů, nalézá jejich invarianty; c) idealizující abstrakce, která nahrazuje reálný předmět objektem ideálním, idealizovaným schématem. Dialektický materialismus poukazuje zejména na to, že abstrakce a její význam v procesu poznání jsou podmíněny materiální jednotou světa v jeho rozmanitosti, kdy jednotlivé věci a jevy vzájemně spojité a na sebe navzájem působící lze pozorovat a analyzovat, jen vyjmeme-li je z nepodstatných souvislostí a zkoumáme-lí je v jejích čísté a tedy idealizované podobě. Psychologicky vychází abstrakce z rozvinuté analytickosyntetické činnosti mozku, základu všech myšlenkových operací. Schopnost abstrakce se vyvíjí v procesu praktické činnosti člověka, v níž je pozornost zaměřena přirozeně na to, co je z hlediska cíle činnosti a potřeb člověka důležité. Pohyb abstrakce směřuje od individuálních a smyslových vlastností předmětů k jejich vlastnostem abstraktním, a to prostřednictvím vztahů, do nichž předmět vstupuje a v nichž se jeho vlastnosti projevují. Proto psychologie rozlišuje abstrakci uvědomělou, záměrnou, jež se uplatňuje hlavně při řešení problémů a předpokládá schopnost reflexe o vlastní psychické činnosti, a abstrakci neuvědomělou, která provází každé myšlení. Jedním z hlavních výsledků abstrakce je poznání atributů a jejich příslušnosti k určité třídě. Protikladným postupem je konkretizace, spočívající ve vyhledání konkrétního předmětu v dané třídě. Konkretizace má velký význam v procesu učení, nebo podstatně napomáhá ujasňování abstraktních myšlenek. Nemá však odtrhovat myšlení od obecných znaků. Rozvoj schopnosti abstrakce je jedním z předpokladů tvůrčího řešení problémů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 3. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: abstrakce ztotožnění, fotorealismus, generalizace, generalizace, idealismus, idealizace, konkretismus, op-art, rozumové poznání, Sergej Leonidovič Rubinstein, švýcarské výtvarné umění, vědomí, vikinské výtvarné umění.