francouzské výtvarné umění

Výtvarné umění

Počátky samostatného francouzského výtvarné umění jsou kladeny k roku 1000, za nejvýznamnější výtvarný projev jsou považovány jednotlivé stavební etapy klášterního kostela Cluny I-III. Určujícím stavebním typem se stává pětilodní bazilika se dvěma příčnými loděmi, půlkruhovým chórovým závěrem s ochozem, trojlodní předsíní a 6 věžemi. Kolem poloviny 11. století vznikají stavitelské školy v Burgundsku, Normandii, Provenci, Poitou, Auvergni, Languedoku a Aquitánii. Jižní oblasti navazují na tradice galořímské, antické stavby zůstávají vzorem pro dekor, valenou klenbu a kupoli. Kolem roku 1100 vznikla v Normandii křížová žebrová klenba a přípory, chór s ochozem tvořeným věncem kaplí, které se spolu s emporami staly předpokladem gotické architektury. V roce 1137 založil opat Suger kostel Saint-Denis u Paříže, v němž se spojily podněty normandských a burgundských staveb. Rozvinutí nových tendencí představují katedrály v Sens, Lâonu, Paříži, Chartres, Remeši, Amiensu a v Bourges. Sochařství se rozvíjelo souběžně s architekturou a slohově odpovídalo jednotlivým školám – Toulouse (Languedoc), Burgundsko, Provence, Aquitánie, Auvergne. Sochařská výzdoba se uplatnila na portálech, fasádách, hlavicích sloupů a v křížových chodbách. Na rozdíl od románského sochařství gotická plastika se postupně osvobozovala od plochy stavby, figury nabývaly na objemu a převládl vysoký reliéf. Klasický gotický kánon byl dosažen na sochách v Remeši a v Amiensu. Interiérová plastika se plně rozvinula v Sainte-Chapelle v Paříži (1243-1248). Souvislý vývoj středověkého malířství představuje knižní malba v karolínských a románských kodexech a v bohatě iluminovaných dvorských rukopisech 13. – 15. století. K významným monumentálním cyklům patří románské nástěnné malby v Berzé-la-Ville, Brinay, Saint-Savin-sur-Gartempe a v Tavant a gotické sklomalby, zachované především v katedrále v Chartres. Do Francie proniklo italské renesanční umění za Františka I., který na svůj dvůr povolal četné umělce, mj. F. Rossa a F. Primaticcia, zakladatele tzv. první fontainebleauské školy. Renesanční sloh se projevil na zámcích na Loiře (Blois, Chambord), na zámku ve Fontainebleau a na částech Louvru. Pro plastiku této doby je příznačný realismus a pompézní elegance (J. Goujon, G. Pilon). Charakteristický francouzský klasicistní barok je určován požadavky Ludvíka XIV. a jeho dvora. Prototypem se stal zámek ve Versailles se zahradní architekturou. Do Paříže byl pozván G. L. Bernini, který navrhl dynamickou fasádu Louvru, F. N. Blondel pokračoval v klasicizující tradici, zatímco J. Hardouin-Mansart se pokusil o spojení obou principů při dostavbě Versailles. V sochařství F. Girardon a A. Coysevox pokračovali v oficiálním francouzském slohu, naproti tomu P. Puget byl silně ovlivněn italskou barokní plastikou. V malířství převládly principy římské malby, N. Poussin působil v Římě a pokusil se o spojení italských podnětů s klasicistním francouzským pojetím. Proti jeho přísné vyváženosti uplatnil C. Lorrain heroické krajiny s mytologickými náměty. Oficiálním malířem se stal Ch. Lebrun, ředitel pařížské Akademie, který byl představitelem reprezentativního portrétu a alegorické malby. Zjemnělé umění rokoka na začátku 18. století opět určovalo evropský vývoj, paralelně se však prosazoval klasicismus (po roce 1730), patrný v dispozici Place de la Concorde. Rokokové sochařství našlo svůj výraz v drobné plastice a v porcelánových figurkách, v malířství zaujímali významné místo A. Watteau, F. Boucher a J. H. Fragonard. V 1. polovině 19. století vedle sebe probíhaly tendence romantické a realistické, zatímco oficiální umění, zastoupené na pařížském Salónu, dále ovládal akademický klasicismus a eklekticismus. P. F. Fontaine a Ch. Percier rozvinuli empírovou architektu, E. E. Viollet-le-Duc a Ch. Garnier jako představitelé historizujících slohů se vraceli ke gotickým, renesančním a barokním formám. Technicky nové konstrukce s využím železa navrhli H. Labrouste a A. G. Eiffel pro Bibliothèque Nationale v Paříži a pro pavilóny a věž Světové výstavy. K předním klasicistním malířům patří J. L. David a J. A. D. Ingres, k romantickým T. Géricault a E. Delacroix. Realistické tendence se prosadily v dílech J. F. Milleta, H. Daumiera a G. Courbeta. C. Corot jako první začíná s malbou v plenéru, na něj navázala barbizonská škola (T. Rousseau, Ch. F. Daubigny). První krok k modernímu malířství učinili impresionisté, kteří se na svých plátnech pokusili zachytit světelný okamžik a určitou náladu (E. Manet, C. Monet, E. Degas, A. Renoir, A. Sisley, C. Pissarro). Malíři reagovali na nový směr a vývoj pokračoval pointilismem (G. Seurat, P. Signac) a symbolismem (G. Moreau, O. Redon); díla van Gogha, P. Gauguina a H. de Toulouse-Lautreka připravovala francouzský expresionismus – fauvismus (H. Matisse, A. Derain, R. Dufy, M. Vlaminck, G. Rouault). P. Cézanne redukcí tvarů na geometrické formy a přehodnocením kompozice obrazu otevřel cestu kubismu – P. Picassovi a G. Braqueovi. K významným sochařským osobnostem patřili A. Rodin, A. Bourdelle a A. Maillol. Na začátku 20. století se Paříž stala centrem uměleckého vývoje, střetli se zde umělci různých národností a vytvořili tzv. pařížskou školu (P. Picasso, M. Chagall, M. Ernst, O. Zadkine, J. Gris, J. Miró, A. Modigliani). Moderní tendence pokračovaly v orfismu (R. Delaunay), purismu (Le Corbusier, A. Ozenfant), surrealismu (M. Ernst, H. Arp, J. Miró, S. Dalí, Y. Tanguy) a v hnutí Abstraction-Création (H. Arp, R. Delaunay, F. Kupka, N. Gabo).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 3. 2007
Autor: -red-