Zikmund Lucemburský

Biografie / Panovníci českých zemí / Šlechta

*15.2.1368 – †9.12.1437, od roku 1387 uherský, od roku 1411 římskoněmecký a od roku 1436 český král, od roku 1433 římský císař, syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské. V roce 1373 mu Karel IV. udělil markrabství braniborské, v roce 1385 uzavřel Zikmund sňatek s Marií Uherskou z rodu Anjouovců (při sňatku se s ní počítalo jako s dědičkou Polska), od roku 1396 byl říšským vikářem. Bránil Uhry před tureckou expanzí. V roce 1396 byl poražen sultánem Bajezidem I. u Nikopole. V Uhrách musel čelit silné magnátské skupině, která jej roku 1401 na několik měsíců zajala. Od konce 14. století zasahoval do českých záležitostí v souvislosti s poklesem autority svého bratra, českého krále Václava IV. V roce 1402 se podílel na jeho zajetí a v letech 1402–1403 byl zemským správcem. Roku 1402 vpadl s uherským vojskem do Čech. V roce 1404 (po Václavově útěku z Vídně) obléhal neúspěšně spolu s Habsburky Znojmo. Obnovil jako římskoněmecký panovník autoritu Lucemburků v říši a v Evropě, udržoval rozsáhlé diplomatické styky. Roku 1411 zastavil Braniborsko Hohenzollernům a v roce 1423 udělil saské kurfiřství Wettinům. Usiloval o odstranění schizmatu a o obnovu jednoty církve podporou kostnického koncilu, jehož jednání se účastnil. Přes odpor české šlechty připustil upálení J. Husa. Po smrti Václava IV. se jako dědic českého trůnu snažil ovládnout husitské Čechy za pomoci křížové výpravy. Ta se však po porážce na Vítkově (14.7.1420) rozpadla. Dne 28.7.1420 se Zikmund Lucemburský dal korunovat na českého krále, většina země však jeho vládu odmítla a na čáslavském sněmu v roce 1421 byl sesazen. Přesto ovládal větší část vedlejších zemí české koruny a byl uznáván katolíky v Čechách. V letech 1421–1422 bylo Zikmundovo vojsko poraženo u Kutné Hory a Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) husity, dalších křížových výprav do Čech se neúčastnil a snažil se získat vládu spíše diplomatickým jednáním. V roce 1431 byl korunován v Itálii na lombardského krále a roku 1433 v Římě na císaře. V té době politicky těžil z rozporů mezi basilejským koncilem a papežem. V roce 1436 byl uznán Čechy za krále, když byl předtím nucen potvrdit kompaktáta a nové hospodářské a politické poměry v zemi. Postihy vůči radikálním husitům, kteří jeho vládu nadále nerespektovali, a zejména popravou J. Roháče z Dubé vyvolal proti sobě novou nespokojenost. Zemřel ve Znojmě na cestě do Uher, byl posledním mužským členem lucemburské dynastie. Jeho dcera Alžběta Lucemburská z jeho druhého manželství s Barbarou z Celje přenesla sňatkem (roku 1451) nároky na dědictví po Lucemburcích na Habsburky. Českým králem se v roce 1438 stal moravský markrabě Albrecht II. Habsburský.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 1. 2009
Autor: -red-

Odkazující hesla: Albrecht II. Habsburský, Alžběta Lucemburská, Ambrož Hradecký, Anjouovci, Barbora Celská, Hašek z Valdštejna, Hohenzollernové, Horvát, Hynek Krušina z Lichtenburka, Jan Chudoba z Vartenberka, Jan Městecký z Opočna, Jan Roháč z Dubé, Jan Šembera z Boskovic, Jan Smiřický ze Smiřic, Jan Sokol z Lamberka, Jan XXIII., Jan z Hradce, Jan Zhořelecký, Jan Žižka z Trocnova, jihlavský sjezd, Jindřich Lažanský Lefl, Ladislav Neapolský, Lipolt Krajíř z Krajku, Lucemburkové, Lucembursko, Ludvík I. Veliký z Anjou, Marie Uherská, Mikeš Divůček z Jemniště, Oldřich II. z Rožmberka, Péter Perényi, Petr Čech z Levic, Petr Hromádka z Jistebnice, Petr Kutěj, Petr Zmrzlík ze Svojšína, Pongrácové, Praha, pražané , Prokop Moravský, Provincie 16 spišských měst, Půta z Častolovic, Sasko, Schwarzenberkové, Sión, Slezsko, Slovensko, Stará Ľubovňa, Štěpán Lazarević, Tvrtko I., Univerzita Karlova, Václav IV., Vilém Kostka z Postupic, Vilém z Hazmburka, Vilém Zajíc z Hazmburka mladší, Vladislav II. Jagellonský, Vojenská hranice, volební kapitulace, z Michalovic, zemský mír, Zikmund.