pražané

Vedle táboritů a sirotků nejvýznamnější politické seskupení v době husitského revolučního hnutí. Jeho základnu tvořili obyvatelé Prahy a političtí spojenci hlavního města v různých oblastech Českého království. Různorodé sociální složení (český patriciát, řemeslnictvo, chudina, inteligence, přívrženci z řad nižší i vyšší šlechty, z nichž někteří sloužili Pražanům jako žoldnéři, resp. zastávali funkce hejtmanů pražských vojenských sil, jako Vilém Kostka z Postupic, Jan Hvězda-Bzdinka z Vícemilic, Václav Carda z Petrovic, Hašek z Valdštejna) se přímo odrazilo v častých změnách politických postojů, jež však vždy vyjadřovaly zájmy jednotlivých skupin pražského měštanstva. K formování pražské strany došlo ještě před počátkem revoluce, kdy se značná část pražského obyvatel ztotožniIa s názory na reformu církve a společnosti, jak ji prosazovala skupina univerzitních mistrů kolem Jana Husa. Husovo učení se v dalším vývoji stalo ideovou sporou pražských politických zájmů a univerzitní mistři patřili k ideologickým mluvčím Pražanů. Husitské Praze šlo především o podíl na politické moci, zlomení ekonomického postavení římsko-katolické církve, odstranění tzv. věčných platů. V počátečních letech husitské revoluce zastávali pražané rozhodný postoj a neváhali se postavit do čela boje proti přijetí Zikmunda Lucemburského český králem, když se ukázalo, že pretendent trůnu nebude tolerovat požadavky husitských měst a Prahy zvláště. Na obranu husitství se pražané spojili s tábority i s dalšími skupinami; v létě roku 1420 dokázali odrazit 1. křížovou výpravu a po několika měsících porazit Zikmundovy síly v bitvě u Vyšehradu. Toto vítězství otevřelo pražanům cestu k expanzi do východních a severních Čech, kde si roku 1421 podřídili řadu měst a vytvořili tím pražský městský svaz. Politické úspěchy pražanů kulminovaly na čáslavském sněmu roku 1421. Posilování pozic ideologa pražské husitské levice a mluvčího řemeslnictva Jana Želivského vyvolalo uvnitř Prahy rozpory; po Želivského odstranění (9.3.1422) získali v pražském svazu převahu husitští konzervativci, naklonění spolupráci se šlechtou a podporující královskou kandidaturu prince Zikmunda Korybutoviče, která měla zajistit legální vyústění revoluce. Kontrolu situace si pravice podržela až do roku 1427. Tento vývoj vedl k rozkolu mezi pražany a tábority, resp. mezi pražany a Žižkovým východočeským svazem, a vyústila v občanskou válku, během níž přišli pražané o řadu předchozích územních zisků. Převrat roku 1427 znamenal konec převahy konzervativní husitské pravice a vítězství politického středu, jehož mluvčím byl Jan Rokycana, a vrátilo pražskou politiku opět rozhodnější husitské linii. Tento posun však zároveň vedl k oslabení pražské strany jako mocenského činitele, protože Nové Město pražské se plně začlenilo do sirotčího svazu a Staré Město pražské spolupracovalo s táborem. Po porážce táboritů a sirotků u Lipan (1434) a přijetí kompaktát (1436) získala opět v Praze převahu husitská pravice, ideologicky reprezentovaná mistrem Janem z Příbrami. Její moc zlomilo až ovládnutí Prahy Jiřím z Poděbrad v září roku 1448, který dovedl zpět do města Jana Rokycanu a jeho stoupence. Podrobení Tábora Jiřím z Poděbrad 1452, sjednocení husitské konfese na bázi Rokycanových principů (husité zůstali součástí římsko katolické církve, vybojovali si však řadu ústupků) a příklonem Prahy k politice Jiřího z Poděbrad vznikla na přelomu čtyřicátých a padesátých let 15. století jednotná utrakvistická církev a husitská politická strana, s níž splynuli i Pražané.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 14. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Praha.