Hohenzollernové

Šlechta

[Hóencolernové], německá dynastie, doložena od roku 1111 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). 1119 získali hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích. Na začátku 13. století se rozdělili na švábskou a franskou větev. Švábská větev obdržela Hohenzollernsko, 1866–1947 panovala v Rumunsku (viz Hohenzollern-Sigmaringen ). Franská větev získala od Zikmunda Lucemburského Braniborsko (Fridrich I. Braniborský). Rodovým zákonem Albrechta III. Achila (Dispositio Achilea, 1473) byly její državy rozděleny na jednotné Braniborsko s kurfiřstským hlasem a na dvě vedlejší knížectví ve Francích (markrabství braniborsko-ansbachšské a braniborsko-bayreuthské). 1618 byly s Braniborskem spojeny Prusy (do 1657 zůstaly lénem Království polského). Braniborští kurfiřti, od 1701 pruští králové, vytvořili silný centralizovaný a militaristický stát, na jehož zformování a expanzi se podíleli zejména Fridrich II. Braniborský, Fridrich Vilém, zvaný Velký kurfiřt, Fridrich I., Fridrich Vilém I. a Fridrich II. Veliký. 1791 Hohenzollernové získali dědictví rodu ve Francích a 1849 suverenitu nad Hohenzollernskem. V důsledku sjednocení Německa Pruskem se stali německými císaři (Vilém I., Fridrich III., Vilém II.).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Ansbach, Erlangen, Ernst von Wildenbruch, Franky, Fridrich II. Veliký, Fridrich III., Hohenzollern-Sigmaringen, Kleve, Norimberk, Prusko, Vilém z Rožmberka, Zikmund Lucemburský.