Slezsko

Místa a oblasti

Hlavní historické území v jihozápadním Polsku a v severní části Moravy. V prvních stoletích n.l. procházely Slezskem germánské kmeny (Vandalové-Silingové, Rugiové, Langobardi), v 6. století osídleno Slovany (Holasici, Opolané, Slezané, Dědošané, Bobřané). V 9. století asi pod vlivem Velkomoravské říše, v 10. století podřízeno českému státu (založena Vratislav). Kolem roku 990 připojeno Měškem I. k Polsku. Od 10. století byla osou hospodářského vývoje Slezska tranzitní cesta z Kyjeva a Krakova dále na západ, významnými středisky s osadami zahraničních kupců Vratislav a Opolí. Roku 1039 ovládl Slezsko Břetislav I., roku 1050 Kazimír I. Obnovitel. V roce 1054 se čeští panovníci zřekli nároků na Slezsko za odváděný roční poplatek ve zlatě (placen do začátku 12. století), větší část Holasicka zůstala součástí Moravy. V období rozdělení Polska na úděly patřilo Slezsko k držbě vrchního knížete (seniora). Roku 1163 připadlo synům Vladislava II. Vyhnance, v roce 1178 bylo rozděleno mezi Boleslava Vysokého (†1201, jeho území základem Dolního Slezska, centrem Vratislav) a Měška (†1211, Horní Slezsko, původně centrem Ratiboř, později Opolí, k území připojeny malopolské kastelanie bytomská a osvětimská). Jejich potomci si území dále rozdělovali na další úděly (knížectví vratislavské, hlohovské, zaháňské, javorské, svídnické, minstrberské, olešnické, opolské, ratibořické, bytomské, těšínské, osvětimské). Samostatné knížectví (niské) si vytvořili vratislavští biskupové. Ve 13. století byl další ekonomický rozvoj Slezska spjatý s těžbou zlata, stříbra, olova a železa a se zakládáním měst (před rokem 1211 Zlotoryja). Roku 1241 bylo Slezsko zpustošeno nájezdem Tatarů (bitva u Legnice). V důsledku německé kolonizace a přijímání německých ministeriálů do služeb knížat se od konce 13. a ve 14. století germanizovalo Dolní Slezsko. Od poloviny 13. století se slezská knížata dostávala pod vliv českého státu. V letech 1289 a 1291 složila hornoslezská knížata lenní hold Václavovi II. Roku 1327 se Janu Lucemburskému poddala hornoslezská knížata a roku 1329 většina knížat dolnoslezských. Vyšehradskou (v roce 1333) a trenčínskou smlouvou (roku 1335) a mírem v Namyslově (v roce 1348) polští králové uznali českou svrchovanost ve Slezsku s výjimkou knížectví javorsko-svídnického, které později získal Karel IV. sňatkem s Annou Svídnickou. Bezprostřední oporou vlády český králů ve Slezsku byla Vratislav, Hlohov a Svídnice. Od roku 1348 bylo Slezsko součástí české koruny. V období husitského revolučního hnutí patřila Vratislav k oporám Zikmunda Lucemburského, některé části Slezska ovládnuty českými kališnickými pány (Minstrbersko), severovýchodní část Slezska (Osvětim) připadla Polsku. Od 15. století k Slezsku patřilo Opavsko a Krnovsko (definitivně od roku 1659). V boji s Jiřím z Poděbrad ovládl v roce 1478 Slezsko Matyáš I. Korvín, za jeho vlády dovršena centralizace Slezska (v čele země vrchní hejtman). Od roku 1490 Slezsko opět vedlejší zemí české koruny, mezi českými pány a slezskými knížaty byl veden do roku 1620 spor o zastávání nejvyšších zemských úřadů ve Slezsku. V 16. století přijala většina měst ve Slezsku reformaci. Slezsko se účastnilo českého stavovského odboje proti Habsburkům a bylo těžce poškozeno válečnými operacemi za třicetileté války (snaha Švédů o anexi Slezska). Od 2. poloviny 17. století bylo Slezsko ekonomicky nejvýznamnější částí habsburské monarchie (tkalcovství, vývoz lnu do západní Evropy a prostřednictvím nizozemských obchodníků do zámoří). V roce 1740 vpadl do Slezska (bez vyhlášení války) pruský král Fridrich II. Veliký, porazil rakouská vojska u Mollwitz a dobyl Vratislav. Marie Terezie bojovala o Slezsko v obdobích 1740–1742, 1744–1745 a 1756–1763, ale byla nucena uznat ztrátu větší části Slezska s Kladskem (mír vratislavský 1742, hubertsburský 1763). K rakouskému Slezsku patřilo knížectví opavské, krnovské, bielské, těšínské a část Niska. 1782–1849 a 1860–61 bylo spojeno s Moravou, 1867–1918 země (hlavní město Opava) v rámci Předlitavska. V 1. polovině 19. století začala industrializace Slezska, spojená s těžbou uhlí (Horní Slezsko, Walbrzych), rozvoj hutnictví a hornictví zejména od 80. let 19. století. Roku 1918 bylo Slezsko rozděleno mezi Německo a nově vzniklé Polsko (získalo oblast Katovic, Bielsko a část Těšínska) a ČSR. V rámci ČSR mělo Slezsko statut země do roku 1928, kdy vznikla země Moravskoslezská. V roce 1938 na základě mnichovské dohody okupovalo větší část Slezska nacistické Německo, menší část (Český Těšín) zabralo Polsko. Za 2. světové války se stalo celé Slezsko součástí nacistického Německa. V roce 1945 byla obnovena svrchovanost ČSR nad českým Slezskem a Polska nad ostatním územím Slezska, zároveň došlo k odsunu německých obyvatel ze Slezska. V rámci ČSR bylo Slezsko v letech 1949–1960 součástí olomouckého a ostravského kraje. Od 1. ledna 2000 do května 2001 část Ostravského kraje, poté Moravskoslezského kraje (představuje asi 70 % území kraje.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 1. 2022
Autor: -red-

Odkazující hesla: Albrecht z Valdštejna, Andrzej Galka z Dobczyna, Góralové, konfiskace, kwartnik, slovenské výtvarné umění.