vývoj psychiky

Psychologie

A) dlouhodobý proces vznikání, diferenciace, selekce a přetváření vzrušivých struktur a jejich funkcí u živých organismů, završený druhovým vydělením lidské psychiky z okruhu psychických aktivit vyšších živočichů a jejím dalším specifickým rozvojem (fylogeneze lidské psychiky); b) kvalitativní a kvantitativní rozvoj psychických struktur (potencionalit) a funkci (aktivit) probíhající v rámci individuálního vývoje lidského jedince od narození do dospělosti (ontogeneze lidské psychiky). – Ontogeneze lidské psychiky představuje etapovitý proces vyzrávání a koordinace psychických funkcí, podmíněný plasticitou nervového systému a jeho morfologickým i funkčním dozráváním v průběhu interakce dítěte s okolím. Rozvoj psychiky spočívá ve změnách psychické výkonnosti a ve formování psychických vlastností při postupné diferenciaci psychických projevů a obsahů původně málo členěných a při integraci (strukturaci) jednotlivých psychických funkcí v rámci celé osobnosti. Mezi senzorické popudy a motorické reakce se začleňují postupně stále složitější analyticko-syntetické aktivity, jež umožňují úsudek a volbu na základě hodnocení. Smyslové, paměťové a myšlenkové aktivity se zdokonaluji s přibýváním zkušeností osvojovaných přímým kontaktem s okolím a hrou. Stupňuje se schopnost samostatného rozhodování a zaměřenosti volního úsilí. Dítě si osvojuje základní návyky, společenské formy chování, hrou a učením rozvíjí své schopnosti, osamostatňuje (emancipuje) své „já “ v rámci nově se utvářejících citových vazeb, rozšiřuje své zájmy a prostřednictvím svých hodnotových orientací se začleňuje do společenské praxe. Tempo rozvoje psychiky vykazuje značné inter- i intraindividuální rozdíly, jež se v dospělosti v kontextu té které společnosti vyrovnávají (například rozdíly mezi chlapci a děvčaty). Nepostupuje rovnoměrně, nýbrž v určitých stadiích (periodách, obdobích). Jednotlivá stadia se vyznačují svéráznými rysy psychické činnosti a výskytem nových psychických funkcí, jež musejí být postupně začleněny do celkové psychické struktury, aby došlo opět k rovnováze a integraci na vyšší úrovni. Vymezení na sebe navazujících vývojových stadií však není jednoznačné (křížení hlediska biologického, psychologického a společenského ). Proto se proces vývoje psychiky nejobecněji periodizuje na dětství a mládí, v užší specifikaci na období kojenecké, batolivé, předškolní a školní (viz též dítě). – Vývojová psychologie zabývající se ontogenezí (termín zaveden 1866 E. Haeckelem při formulování tzv. biogenetického zákona) lidské psychiky pokládá za počátek celkového ontogenetického vývoje jedince moment splynutí zárodečných buněk, počátek psychické ontogeneze datuje do období prenatálního vývoje, v němž dochází k řadě kvalitativních i kvantitativních změn vycházejících z genet. kódu a metabolických interakcí plodu s nej bližším prostředím. Tyto změny, které po sobě následují zákonitě v určité časové posloupnosti, jsou výsledkem působení dědičné informace a „vnějších“ faktorů v procesu vývoje lidského plodu. Rozvoj vrozených způsobů chování vyvíjejícího se jedince je řízen soustavou fylogeneticky upevněných a geneticky předávaných programů, probíhá zákonitě podle určité trajektorie a uskutečňuje se v těsné závislosti na průběhu těch maturačních procesů, jejichž výsledkem je postupné anatomicko-morfologické dozrávání regulativních mechanismů nervové činnosti. Výsledky experimentů svědčí o tom, že proces rozvoje vrozených způsobů chování dítěte není v okamžiku jeho narození ještě dokončen. Aktivní interakcí organismu s vnějším prostředím dochází k dlouhodobému formováni nepodmíněně reflexních mechanismů psychické regulace činností, přetvářejících nejprimárnější struktury vrozeného chování v průběhu celého vývoje lidského jedince. Změny psychické činnosti v postnatálním stadiu vývoje charakterizuje zejména intenzívní rozvoj složitějších způsobů chování, umožňujících jedinci účinnější aktivní přizpůsobení měnícím se podmínkám vnějšího prostředí (integrace vztahů mezi jedincem a okolím). Cílesměrné chování je stále intenzívněji řízeno regulačními mechanismy CNS, vytvářenými na základě učení v nejobecnějším slova smyslu. Zrání CNS umožňuje vytvářet stále složitější programy psychické regulace a řízení činnosti, založené především na stále se zdokonalující funkci zpětné vazby ve vztahu k cíli činnosti. Vývojová psychologie studuje všechny tyto změny ve vztahu k věkové periodizaci, přiřazující každému stupni vývoje jedince charakteristické změny jeho psychiky (novorozenec – nepodmíněné potravové, orientační a obranné reflexy, kojenec – rozvoj orientačních a senzomotorických aktivit, batole – rozvoj manipulačních schopností nápodobou, pohybová koordinace, rozvoj řeči, dítě předškolního věku – rozvoj pohybových a mentálních schopností hrou, zvyšování samostatnosti, zdokonalování čivosti, paměti a řeči, specifikace fantazie, počátky usuzování na základě analogie, otázka „proč?“ nerozlišující příčinu a účel, rozvoj citových vazeb postupující od afektivní bezprostřednosti k určitému ovládání, pokračující rozvoj myšlení a řeči, zdokonalování vůle, dítě mladšího školního věku rozvoj mentálních schopností v závislosti na vnímání a představování, vytváření zájmů, vstup zobecněné zkušenosti do obsahů myšlení, rozvoj tzv. empirického myšlení, schopnost představového srovnání podle abstraktnějších znaků, dítě staršího školního věku – rozvoj myšlení teoretického charakteru, přechod k abstraktnímu myšlení typickému nepřímým vztahem k názoru, rozvoj chápání příčinných vztahů, osvojování vědomostí a dovedností, rozvoj logické paměti, první snahy o citové osamostatnění prostřednictvím identifikace s určitými vzory, osvojování společenských norem, zvýšená citovost kolidující často s rozumem, rozpory a protiklady ve volní oblasti, vliv pohlavního dospívání spojený s ostatními vlivy puberty, adolescent – intenzivní rozvoj schopností, cílevědomosti a samostatnosti, zdokonalení abstraktního myšlení, emocionální stabilizace spojená s rozvojem citových, přátelských a partnerských vztahů, rozvoj sebevědomí vycházející z prohlubující se sociální samostatnosti, aktivní uplatňování tvořivosti v duševní činnosti, sebevýchovné tendence). Svérázným typem periodizace vývoje psychiky je ontogenetická koncepce J. Piageta, redukující psychiku víceméně na myšlení, jemuž se přiřazuje ekvivalent „inteligence“. Vývojový proces je zde globálně rozdělen na období vytváření senzomotorické a pojmové inteligence, mezi nimiž existují strukturální rozdíly. Zatímco senzomotorická inteligence tvořící vývojový základ myšlení pracuje výhradně se senzorickou skutečností ve velmi krátkých vzdálenostech mezi subjektem a objekty, je následující období etapou postupného vytváření myšlenkových operací, jehož konečnou formou rovnováhy je tzv. operační grupování. Toto období lze schematicky rozčlenit na stadium vývoje symbolického a předpojmového myšlení (asi do 4 let), začínající nástupem tzv. symbolické funkce, jež umožňuje osvojování řeči (mezi 1,5–2 roky), na stadium názorného myšlení, jehož postupné rozčlánkování vede k začátkům operace (od 4 asi do 7–8 let), na stadium tzv. konkrétních operací, tj. operačního grupování myšlení týkajícího se předmětů, s nimiž lze manipulovat nebo si je názorně představovat (od 7–8 do 11–12 let), a na stadium vytváření formálního myšlení, jehož grupování charakterizuje vyspělou reflexivní inteligenci (od 11–12 let do skončení adolescence).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 5. 2024
Autor: -red-