řeč

Jazykověda

Specificky lidská činnost založená na používání slovních i neslovních výrazových prostředků v procesu komunikace; schopnost a proces používání relativně uzavřeného, zobecnělého a ustáleného souboru verbálních znaků k dorozumívání uvnitř sociální (společenské) struktury, který vychází ze složité soustavy reflexů umožňujících tvorbu artikulovaných zvuků spojených s konkrétními obsahy (vjemy); způsob sdělování obsahů vědomí pomocí artikulovaných zvukových znaků; sdělovací proces zahrnující receptivní, centrální a expresívní složky lidského projevu; nástroj myšlení a komunikace příslušníků určitého (například národního) společenství, jazyk; způsob mluvení; hovor. Článkovaná řeč vznikala v průběhu historického vývoje jako nástroj společné činnosti i jako jeden z hlavních výrazů vědomí, tj. myšlenek, citů a vůle pomocí artikulovaných zvuků (hlásek a jejich spojení). Řečové prostředky přitom ztratily svůj „přirozený“ charakter a staly se systémem umělých signálů. Řeč pomáhá organizovat činnost lidí, vnáší však do ní i nový obsah: slovo nejen sděluje, ale i zobecňuje. Jazykové znaky zakotvují odrazy vnějších objektů a jejich vztahů, fixují i vztahy vznikající v samotném procesu sdělování. Řeč je jednou z nejdůležitějších a nejefektivnějších znakových soustav, v níž slovo jako nositel zobecněné zkušenosti zastupuje obrovské množství bezprostředních signálů přijímaných lidskými smysly (1. signální soustava), které tyto signály transformují do podoby řečových znaků (2. signální soustava). Řeč jako dominantní znaková soustava koordinující činnost představuje na jedné straně specificky biologický, na druhé straně specificky společenský prostředek dlouhodobé fixace individuální zkušenosti i společenského vědomí. Řeč jako činnost (proces) má své strukturální a funkční aspekty, které se v rámci psychologie zkoumají buď z hlediska monologového, nebo dialogového modelu komunikace. V prvním případě je řeč chápána jako výsledek jedincem realizované řečové činnosti, v níž lze podle K. Bühlera identifikovat 3 základní funkce řeči: představovou (slovo zobrazuje myšlenku), vybízecí či apelovou (slovem působí člověk na okolí a nutí je tak k reakci) a výrazovou (slovo vyjadřuje emocionální složku projevu osobnosti); s těmito funkcemi souvisí tzv. odkazovací funkce řeči (slovo odkazuje na věc či symbol). – Dialogové schéma, v něm se řeč chápe jako výsledek dlouhodobé interiorizace předmětné činnosti v průběhu mezilidské komunikace (řeč jako sociogeneticky podmíněný jev psychologického charakteru). – Řeč je nástrojem myšlení a zobecňování, sdělování a vyjadřování, ale má i další funkce (například ovlivňování). Za základní funkce řeči lze považovat sdělování, komunikaci a zobecňování. Jako činnost probíhá řeč zčásti automaticky, i když je ve své podstatě aktivitou vědomou, zaměřenou zejména na formování obsahu, výběru výrazových prostředků a někdy i zvukové modulace (libozvučnost řeči). Řeč jednotlivce se vyvíjí, dětská řeč se utváří po etapách v procesu komunikace dítěte s okolím v závislosti na nekomunikativních druzích činnosti. Řeč slyšená je úzce spjata s řečí mluvenou, podobně jako centrum řeči v mozku je úzce spjato se sluchovými analyzátory. Úzká souvislost řeči s myšlením vedla k vytvoření mnoha teorií tohoto vztahu, které byly v 60. letech 20. století shrnuty do dvou základních skupin. Teorie první skupiny považují myšlení a řeč za dvě samostatné aktivity, mezi nimiž existuje vztah interakce; teorie druhé skupiny popisují myšlení a řeč jako dva mody téhož děje, přičemž některékoncepce preferují vždy jednu aktivitu na úkor druhé, kterou chápou jako zvláštní případ aktivity první, jednota myšlení a řeči souvisí se vztahem vnější a vnitřní řeči. Na rozdíl od vnější řeči, chápané jako stimulovaný výsledek řečových schopností jedince realizovaný při dosahování komunikačního cíle v daných podmínkách (řečová činnost, ztotožňovaná v behaviorálním kontextu s tzv. řečovým chováním), je vnitřní řeč pokládána za subjektivní faktor vytvořený buď interiorizací vnější řeči a činnosti (L. S. Vygotskij), nebo spontánním vrstvením ontogenetických struktur egocentrického charakteru bez sociální determinace psychických procesů (J. Piaget); extrémní koncepci vnitřní řeči vytvořil behaviorismus (vnitřní řeč jako aktivita, na kterou je redukováno myšlení, „mluvení potichu“). – Studiem řeči se zabývá především psychologie, psycho- a sociolingvistika, psychofyziologie a jazykověda. Předmětem studia jsou zejména procesy tvoření a vnímání řeči; vytvářejí se modely percepce řeči, podle nichž by mohl počítač přijímat sémantickou informaci (tj. obsah sděleni, symbol, znak) ve zvukovém kódu a dále podle ní pracovat. V souvislosti s percepcí řeči a její „počítačovou komunikabilitou“ se sledují různé formy zobrazení řeči (dvoukanálové zobrazení řeči zdůrazňující kontinuitní a diskontinuitní slóžky vnímání řeči). Jazykověda zkoumá vztah jazyka jako systémového a sociálního jevu a řeči jako aktuální a individuální realizace jazyka v jejich jednotě a protikladnosti. (Učení o rozdílech a vzájemných vztazích mezi langue a parole rozvinul zejména F. de Saussure.) Každý jazyk jako řeč slouží ke sdělování myšlenek, ale také rozvíjí poznání a stává se oporou paměti (mnestická funkce řeči). – Řeč mluvená a slyšená se nazývá řečí zvukovou na rozdíl od řeči psané jež vznikla daleko později a prošla dlouhým vývojem od piktografie (předávání myšlenek dohodnutými schematiokými kresbami) až po soudobé fonetické písmo. Psaná řeč skýtá mnohem větší možnosti při výběru a organizaci jazykových prvků. V tomto kontextu se hovoří o doplňujících funkcích řeči (poetické, magické, diakritické), jejichž prostřednictvím nabývá řeč specifických rysů a vykazuje zvláštní zákonitosti. Z lékařského hlediska je řeč složitě determinovanou a utvářenou aktivitou, k jejímž poruchám patří patlavost (dyslalia), huhňavost (rhinophonia), koktavost (balbuties) a breptavost (tumultus sermonis).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 1. 2022
Autor: -red-

Odkazující hesla: člověk, expresívní projevy, hláska, interpersonální vztahy, jazyk, jazyk, kognitivní, mluvidla, myšlení a jazyk, sluch, vývoj psychiky, znak a symbol, zuby.