inteligence

Psychologie

[Latina], psychologie soubor specifických předpokladů jednotlivce, umožňujících mu úspěšně se vyrovnat s novými životními podmínkami a řešit situace, v nichž nelze použít návykové chování. Psychologie užívá termín inteligence buď ve smyslu globální úrovně rozumových schopností (úroveň mentální vyspělosti), nebo jako souborné označení struktury schopností, jež v různých kombinacích podmiňují optimalitu jednání v situacích úkolového typu. První pojetí vychází z faktorové analýzy rozmanitých testů schopností, kterou provedl na začátku 20. století A. C. Spearman a která vedla roku 1904 k objevení faktoru obecné inteligence (tzv. g-faktor), jenž se na rozdíl od speciálních faktorů (například schopnosti operovat s čísly) uplatňuje při všech mentálních úkonech. Druhé pojetí vylučuje existenci faktoru obecné inteligence a předpokládá strukturu rovnocenných faktoru (schopností), uplatňovaných podle povahy aktuální situace (L. L. Thurstone, J. P. Guilford). Oproti těmto dvěma základním „faktorovým“ koncepcím i vznikla řada odlišných názorů na podstatu tohoto fenoménu. J. Piaget například spatřuje základ inteligence v mentální adaptabilitě jedince (asimilace, akomodace) při operačním strukturování myšlení, jiní autoři chápou inteligenci jako schopnost abstraktně myslet, účelně jednat, jako souhrn senzomotorických aktivit ap. Rozlišuje se abstraktní inteligence, odhalující vztahy mezi symboly a s jejich pomocí řešící zejména teoretické problémy, inteligence mechanická (též praktická), umožňující pohotově užívat pracovní nástroje a technická zařízení, a inteligence sociální, projevující se hlavně ve společenských a interpersonálních vztazích, v umění jednat s lidmi. Nejednotnost v pojetí inteligence (například koncepce inteligence, jejích složek, vyvolávajících okolností) se odráží i v konstrukci psychologických testů, jimiž se inteligence zjišťuje. Při řešení otázek profesionální orientace, výběru osob k určitým povoláním a v diagnostice poruch a defektů inteligence převažují testy zaměřené na zjišťování struktury schopností. Poněvadž pedagogicko psychologická praxe rozlišuje mezi dosaženou úrovní schopností (inteligence) a subjektivními předpoklady jejího dalšího zvyšování, zjišťuje v souvislosti s inteligencí rovněž schopnosti učení a další vlastnosti osobnosti, jež rozvoj inteligence podmiňují (zájem, vytrvalost, volní vlastnosti). – Soubor vlastností a schopností neživých (počítačových, technických) systémů analogických určitým vlastnostem, rysům či substrukturám lidské inteligenci (schopnost učení, sebekontroly, autoregulace, sebeprogramování, řízení či programování jiných systémů) se označuje termínem umělá inteligence. K vyjádření jejího rozsahu (hloubky), tj. míry vycházející z formy a stupně analogie se znaky lidské inteligence v závislosti na generaci technického systému, se užívá inteligenčního kvocientu (IQ);

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 10. 2002
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alfred Binet, Hans Jürgen, IQ, kapacita, rozvaha, tvořivost, učení, vývoj psychiky, Wiliam Stern.