učení

V nejobecnějším pojetí proces, kterým si živý organismus

či technický systém (počítač, umělá inteligence apod.) osvojuje (tj. eviduje, hodnotí, strukturuje, restrukturuje) a fixuje určité zkušenosti

; o učení jde tehdy, jestliže se subjekt aktivně přizpůsobuje svému prostředí změnou chování. Učení existuje u všech živých organismů jako jedna z nejpodstatnějších podmínek adaptace

na prostředí

. Jeho hlavním předpokladem je motivace

, jeho mechanismem je vytváření dočasných spojů (asociací

) v různých úrovních nervové soustavy

. Na živočišné úrovni záleží v podmíněně reflexním přizpůsobování se daným podmínkám, resp. jejich změně. Kvalitativně vyšší úroveň učení u člověka je dána především společenským charakterem lidské psychiky; podstatné v lidském učení je přebírání společenskohistorické zkušenosti lidí i konkrétních zkušeností společnosti a sociálních skupin, v nichž člověk žije. Učení u člověka probíhá buď jako zvláštní činnost, která je speciálně zaměřená na to, naučit se něčemu (například řízené učení ve škole), nebo jako výsledek činnosti, která bezprostředně směřuje k jinému cíli (bezděčné, neúmyslné učení). Základní klasifikace u. rozlišuje z hlediska procesů a mechanismů, které se na učení podílejí, devět obecných (tj. u člověka i subhumánních živočichů se vyskytujících) druhů učení, jež mohou vytvářet libovolné kombinace: jednoduché podmiňování

, vyhasínání

(extinkce), přivykání (habituace

), učení instrumentální (senzomotorické), vtiskování

(imprinting), učení latentní, učení nápodobou, učení diferenciační s nižším stupněm učení diskriminačního, učení explorační a učení verbální, zahrnující relativně pasívní učení pamětové, integrační (tj. s řešením problémů spojené) učení myšlenkové a globální učení sociální. V běžné praxi se rozlišuje učení podmiňováním, učení senzomotorické (učení manuálním zručnostem, návykům, mechanickým operacím), učení verbální nebo pamětové (osvojováni sledu logicky nesouvisejících odpovědí, které mají slovní charakter), u. pojmové (osvojování pojmů a logických operací) a učení problémové (odhalování vztahů nebo pravidel mezi předměty a pojmy); zvláštní charakter má učení sociální, které se uskutečňuje v sociálních situacích, má některé specifické formy (například nápodoba

) a jeho produktem jsou sociální role

. Východiskem a rozhodující podmínkou učení je motivace, dispoziční strukturou paměť

. Učení se úzce prolíná s afektivitou, je ovlivňováno inteligencí

, aspirační úrovní

, aktuálním stavem organismu aj. Z hlediska pedagogické psychologie patří k základním faktorům učení i možnost zpětné informace o úspěšnosti či neúspěšnosti dosažených dílčích výsledků, která úzce souvisí s motivaci, dále transfer

, jehož podstata spočívá v tom, že zprvu naučené formy chování ovlivňují pozitivně (pozitivní transfer), nebo negativně (proaktivní nebo retroaktivní útlum) učení se jiným formám chování, a opakování, které je ve spojení s motivaci nutnou podmínkou dlouhodobého zapamatování. – Nejstarší teorií vysvětlující učení je teorie asocianistická

, představovaná J. F. Herbartem

, H. Ebbinghausem

aj. Učení zužuje na upevňování a paměťové uchovávání počitků

a představ

sdružených podle asociačních zákonů

. Na ni navazují behavioristické (J. B. Watson

, E. L. Thorndike

, E. R. Guthrie

) a neobehavioristické (B. F. Skinner

, E. C. Tolman

, C. L. Hull

, Ch. Osgood

) teorie učení, které však proti asocianismu zdůrazňují závislost učení na chování a aktivitu organismu při učení. Asocianismus se stal i východiskem pro vypracování teorie učení podle klasického podmiňování I. P. Pavlovem. Pokus o překonání mechanicismu asocianistické a behavioristických teorií učení představují kognitivistické teorie, zejména gestaltismus

(M. Wertheimer, W. Köhler

), který považuje učení za součást širší problematiky organizace a reorganizace struktury vnímání a myšlení, přičemž vyzdvihuje roli vhledu, a teorie J. Piageta

, který v učení zdůrazňuje úlohu asimilace

, tj. začleňování nových podnětů do schématu činnosti. V současné době jsou rozvíjeny matematicko-logické modely učení a modely učících se automatů, zdůrazňující roli heuristických

postupů.