myšlení

Psychologie / Filozofie

Nejvyšší forma aktuálního odrazu objektivní skutečnosti, spočívající v cílevědomém, zprostředkovaném a zobecněném poznávání podstatných souvislostí a vztahů předmětů subjektem, ve vytváření nových ideji, v předvídání událostí a činů lidi. Vzniká a realizuje se v procesu kladení a řešení praktických i teoretických problémů. Myšlení je nevyšším produktem vysoce organizované živé hmoty, tj. mozku, nejvyšší formou psychické činnosti a lidského poznání. Vzniká a vyvíjí se v těsné souvislosti s praxí, jazykem a společenským životem. Proces myšlení se realizuje prostřednictvím biologického substrátu (mozku) v různých formách a strukturách (v pojmech, kategoriích, teoriích), v nichž se zachycuje a uchovává poznávací a historicko-společenskou zkušenost lidstva. Opírá se o smyslovou zkušenost, avšak na rozdíl od smyslového odrazu, jehož výsledky přepracovává, poskytuje možnost získávat poznatky o takových vlastnostech a vztazích předmětů, jež jsou bezprostřednímu smyslovému poznání nedostupné. Myšlení povyšuje poznávací možnosti člověka na kvalitativně novou úroveň, proniká do skrytých zákonitostí a podstatných souvislostí přírody, společnosti a rovněž samého myšlení. Myšlení představuje ideální reprodukci reálného světa. Otázka povahy myšlení těsně souvisí se základní filozofickou otázkou. Na půdě filozofie se poprvé myšlení vyčlenilo jako zvláštní forma poznávací činnosti vydělením ze souhrnu psychických procesů. Starořečtí filozofové (Parmenidés, Hérakleitos) rozlišovali z hlediska výsledků myšlenkové činnosti „mínění“ jako výraz každodenního vědomí a „pravdu“ jako postižení obecných zákonitostí vesmíru, nezávislou na subjektu. Démokritos dokazoval, že atomární skladba předmětů je postižitelná jen rozumem. Sofisté obrátili pozornost k analýze jazykových a logických prostředků myšlení, protože však odvozovali myšlení od subjektivních vlastností člověka, docházeli k relativistickým závěrům. Sokrates hlásající požadavek sebepoznávání, usiloval očistit myšlení od nejasných a nepřesných představ. Myšlení spojoval s komunikací mezi lidmi, hledal pravdu v dialogu. Platón pokládal za rozhodující znak myšlení jeho ideálnost. Svět idejí považoval za zvláštní druh reality, tvořící obsah myšlení. Aristoteles je tvůrcem učení o formách a strukturách myšlení, jež položilo základ pro vývoj formální logiky odhalil mimojiné dialektiku přechodu od vjemu k myšlence. Epikúros a Lucretius spatřovali v ideálním obsahu myšlení jev podmíněný materiální skutečností, otisk působení vnějších předmětů. Novověká filozofie rozvinula jak empirickou (F. Bacon J. Locke), tak racionalistickou (R. Descartes, B. Spinoza) koncepci myšlení. Idealistické chápání myšlení v německé klasické filozofii obsahovalo plodnou ideu aktivity myslícího subjektu. Naproti tomu pozitivismus 19. století (A. Comte, H. Spencer) popíral všeobecné zákony vyvoje prirody, společnosti a myšlení, redukoval teoretické myšlení na zjišťování faktů a empiricky pozorovatelných souvislostí mezi nimi. Novopozitivismus aj. analytické směry se soustřeáují na rozbory formálně logických aspektů myšlení, ignorujíce obsahové momenty myšlenkové aktivity člověka. Proti nim intuicionistioké, fenomenologické a existencialistické koncepce chápou myšlení bud jako „zření“ ideálních podstat, nebo popírají schopnost člov8ka racionálně myslet ve smyslu adekvátního rozumového postihování objektivní skutečnosti.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: asociační experiment, bytí, charakter, cogito, ergo sum, divergentní myšlení, Jacob Moleschott, kognitivní, myšlení a jazyk, myšlenka, senzualistický asocianismus, věda, vědomí, vývoj psychiky.