vnímání

Percepce – proces odrážející objektivní realitu prostřednictvím činnosti smyslových (senzorických) orgánů. Nižší poznávací (kognitivní) proces vyrůstající z čití

, s nímž na úrovni senzomotorických činností zajištuje základní orientaci subjektu v prostředí a současně vytváří předpoklad rozvoje jeho vyšších psychických funkcí. Je to relativní autonomní složka kognitivního systému jedince, tvořící v návaznosti senzoriokého odrazu na krátkodobou paměť spojenou s pamětovým kódováním základní rovinu psychické regulace činnosti, vybavenou kritérií hodnocení míry správnosti (adekvátnosti) odrážené skutečnosti. Vnímání, které je ve fylogeneticky prvotní podobě vyvinuto již u nejjednodušších živočichů, prvoků, není pasívním odrazem skutečnosti, ale dynamickou aktivitou, ovlivňovanou různými psychickými kvalitami (city, snahami, zájmy) a zejména zaměřeností a minulou zkušeností jedince. V psychologickém smyslu je průběh vnímání chápán jako vjemová (percepční) aktivita, tvořená na elementárnější úrovni dílčími percepčními procesy a projevující se na vyšší (souhrnnější) úrovni jako komplexní percepční činnost. Tato činnost, zahrnující v podobě složité reflexní soustavy jak procesy v samotných receptorech, tak procesy centrálního zpracováni vnímaných podnětů, vzniká funkčním propojením základních percepčních procesů, jež se ve vztahu k činnosti vyznačují určitou autonomií. V důsledku víceznačnosti vztahů mezi vjemem a činností vznikají tzv. percepční postoje, které se účastní subjektivní transformace odrážených kvalit v rámci percepční činnosti jedince. Percepční činnost lze charakterizovat kauzalitou a též pravděpodobností, předmětnosti, kontinuitou a diskontinuitou, konstantností a historičností. Zatímco kauzalita vnímání vyplývá ze samotné podstaty subjekt-objektových vztahů a charakteru vjemového pole, souvisí pravděpodobnostní charakter vnímání s nejednoznačností signalizačních funkcí vnímaných vlastností (znaků) objektu. V procesu vnímání dochází k rozlišení relevantních a irelevantních znaků s následnou redukcí (selekcí, výběrem) znaků podstatných, resp. pro subjekt nejvýznamnějších. Předmětnost vnímání je dána tím, že veškeré objekty vjemového pole jsou chápány jako objektivní existující, tj. jako něco, co může subjekt v praktické (předmětné) činnosti využít z hlediska svých potřeb. Vztah kontinuity (nepřetržitosti) a diskontinuity (přetržitosti) vnímání souvisí s dynamikou vjemového pole, v němž do chází k neustálému vyčleňování figury vnímání na percepčně neutrálním pozadí, k střídání různých figur a pozadí a k selektivní (výběrově modulované) oscilaci mezi různými podnětovými konfiguracemi, ovlivněné hlavně zaměřeností subjektu a vnějšími podmínkami vnímání. Kontinuita percepční činnosti odpovídá objektivní spojitosti vjemového pole, diskontinuita koresponduje s jeho subjektivní rozčleněností. Zvláštním případem kontinuity ve vnímání je jeho celostnost, zvláště případem diskontinuity vjemová kategoriálnost (rozlišování objektů a znaků spojené s utvářením tříd z podobných objektů či znaků). Konstantnost vnímání vychází z mechanismů, jež se vyvinuly v průběhu vývoje smyslových aktivit jako determinanty základní orientace v prostoru a čase a jako regulativy činnosti. Základním rysem lidského vnímání je skutečnost, že při měnících se podmínkách vnímáni téže objektivní skutečnosti zůstávají její vnímané parametry relatitní konstantní (relativní stálost tvaru, velikosti a barvy vnímaného předmětu). Konstantnost vjemu není jedinci dána, ale vyvíjí se postupně v jeho ontogenezi. Důležitou roli při vzniku této konstantnosti hraje asimilace, umožňující vytvořit senzomotorickou bázi vývoje konstantnosti vnímání. S ontogenetickými aspekty vnímání souvisí aspekty fylogenetioké. Biologická vývojová specializace analyzátorů a diferenciace smyslových orgánů odlišila člověka od ostatních živočichů a ve strukturální jednotě s vyššími psychickými funkcemi získala společenskou determinaci. V tom spočívá historičnost lidského vnímání. Neurofyziologická a psychofyziologická podstata lidského vnímání modifikovaná fyziologickými a psychickými dispozicemi člověka promítajícími se do kontinuity jeho aktuálních stavů vytváří s dynamikou vjemového pole složitou funkční strukturu, v jejímž rámci se posuzuje adekvátnost vnímání jedince ve vztahu k objektivní existující realitě. V tomto smyslu lze hovořit o adekvátním vnímání, inadekvátním vnímání a o poruchách vnímání. Adekvátní vnímání ve všech senzorických oblastech vykazuje ontogenetická stadia, typická specifickými způsoby zpracování podnětů, jež neustále působí na lidské smysly a z nichž proniká do vědomí jen jejich část (neuvědomované podněty pod tzv. počitkovým prahem). Inadekvátní vnímání, které nepřesahuje patologickou normu, charakterizují především ve zrakové oblasti inadekvátní vjemy, zahrnující tzv. geometrické klamy (inadekvátnost podmíněná zejména objektivními faktory, umožňující rozumovou korekci) a iluze (inadekvátnost podmíněná zejména subjektivními faktory, neumožňující příslušnou korekci). Zatímco lékařská a klinická psychologie se zabývá diagnostikou a odstraňováním poruch vnímání, studuje sociální psychologie proces tzv. interpersonální (někdy též sociální) percepce, představující vnímání druhých osob na základě vytvářeni interpersonálních soudů. Předpokládá se, že proces interpersonální percepce obsahuje tři základní komponenty: atributivní (subjekt přičítá druhé osobě určité vnější a vnitřní charakteristiky), očekávací (subjekt je na nevědomé úrovni ovlivňován různými druhy očekávání, jež selektivně působí na vstupní percepční infonnaci) a afektivní (subjekt reaguje emocionálně na určité charaktenstiky druhé osoby, což ovlivňuje výsledný dojem a vede k selekci určitých informací). Důležitým předpokladem interpersonální percepce je jeden ze základních atributů vnímání, rozpoznávání (rozlišování), umožňující mj. cílené pozorováni jako jednu z forem vrozené aktivity subjektu.