psychoanalýza

Filozofie / Antropologie

Psychologizující směr filozoficko-sociologických a antropologických výkladů kulturních, sociálně kulturních a společenských jevů prosazující se ve freudismu a neofreudismu. – Psychoanalýza jako terapeutický postup byla koncipována koncem 19. a začátkem 20. století S. Freudem (zpočátku s J. Breuerem, *1842 – †1925) nejprve jako tzv. katarktická metoda, využívající hypnózy a sugesce k odreagování tzv. zapomenutého traumatizujícího zážitku, který byl subjektem zpracován nikoli adekvátním, nýbrž náhradním způsobem. Tato metoda byla Freudem propracována v metodu psychoanalytickou, jejíž podstatou se stala domněnka o přetrvávání psychických traumat v nevědomí, odkud se vracejí v podobě nejrůznějších příznaků, obsahů snů, vtipů, automatismů ap. jako tzv. kompromisní útvary, vzniklé v intrapsychickém střetu vytěsněných tendencí s cenzurou vědomého „já“. Veškeré neuspokojené potřeby člověka se podle této domněnky stávají intervenujícími faktory jeho psychiky ve formě potlačených pudových nároků a sil. Protože v důsledku toho není žádný aspekt lidského chování náhodný či nepochopitelný, je úkolem psychoanalýzy odhalování a zvědomování těch vnitřně konfliktogenních situací (traumat), které se staly nevědomým zdrojem vzniku a rozvoje psychopatologických mechanismů. V terapeutickém plánu představuje tento záměr dlouhodobý proces vybavování a znovuprožívání zdánlivě odeznělých traumatizujících momentů, jejichž odreagování umožňuje vědomé vytvoření nového postoje analyzovaného k jeho psychické realitě, a tím i překonání původního, tj. neurotizujícího konfliktu. Nevědomé obsahy jsou psychoanalytikem vráceny do vědomí analyzováného postupnou identifikací (dešifrací) a interpretací symbolických významů skrytých ve volných asociacích, snech, v chybných či symptomatických úkonech, a to v rámci pozvolné reintegrace osobnosti léčeného. – Analytická praxe přivedla S. Freuda ke zjištění, že příčiny neuróz leží především v sexuální oblasti. To ho vedlo k vyslovení domněnky o organicky podmíněném usilování o slast prostřednictvím libida jako o primární příčině vzniku neuróz. Na tuto myšlenku navázalo formulování globálního předpokladu existence principů slasti (libidem usměrňovaná dynamika pudu) a reality (životní zkušenosti korigované společenskými normami), v jejichž protikladnosti se formuje psychika člověka. Vývoj sexuality byl lokalizován do období raného dětství a definován v rámci teorie libidinózního vývoje (duševní abnormalita jako důsledek fixace libida na ranější fázi jeho vývoje). Byly rozvinuty dynamické aspekty výkladu normálních a patologických jevů pomocí mechanismů přesunu, kompenzace, sublimace, symbolizace ap.; do popředí vystoupil požadavek zkoumat každý duševní jev z hlediska dynamického (psychický jev je výslednicí vzájemného působení a konfliktů různých psychických sil), energetického (psychické síly jsou charakterizovány energetickým potenciálem) a strukturálního (osobnost je tvořena hypotetickými vývojovými vrstvami id, ega a superega, jejichž interakce vytvářejí více či méně složitý vnitřní svět každého člověka). Strukturální koncepce tzv. psychoanalytické metapsychologie se později stala jedním z východisek pojetí osobnosti a motivace (id naléhající na uspokojení bez ohledu na vnější svět, hrozící, zakazující a trestající superego, ego zprostředkující a regulující vztahy mezi id a superegem). Psychoanalytické propracování teorie potlačování pudových sil, zejména sexuality a agrese, vedlo Freuda k vyslovení pesimistického závěru o apriorní konfliktogennosti člověka, vystavovaného díky neustálým antagonismům biologických (pudových) a společenských (normativních) faktorů patogenním frustracím. Postulátem dvou základních pudů (Erós a Thanatos), souvisejících s předpokladem vrozené destruktivity lidské bytosti, vznikl nejspornější, nejspekulativnější a nejvíce kritizovaný článek vývoje psychoanalýzy – Racionální a humanistické jádro psychoanalýzy je výrazně poznamenáno osobností jejího autora. S. Freud jako první odvážně prolomil mlčení zahalující oblast vztahů mezi sexualitou a duševním životem, avšak meze, které mu kladla jeho doba a společnost, mu bránily proniknout k sociálním kořenům tohoto fenoménu. Chybným zobecněním svých pozorování dospěl k metafyzicky nepřekonatelnému rozporu přirozenosti člověka a úlohy lidské společnosti. Přecenění role libida jako hybné síly chování, zdůrazňování priority nevědomí v utváření psychiky člověka, jednostranná biologizace motivačních aspektů lidské činnosti a psychologické konstrukce budované na poznatcích získaných v patologickém vzorku vedlo mj. k odchýlení mnohých z Freudových žáků (C. G. Jung, A. Adler) od ortodoxní psychoanalytické linie, i když v mnohém na její myšlenky navazovali. Biologismus Freudovy psychoanalýzy opustila neopsychoanalýza, která od 30. let 20. století rozvíjela tzv. psychoanalýzu bez libida (K. Horneyová, E. Fromm, H. S. Sullivan). Přestože psychoanalýza obohatila psychologii o mnohé zásadní poznatky, redukovala proměnlivé a typologicky diferencované vztahy vyšší nervové činnosti a lidské aktivity na nehistoricky determinovaný antagonismus vědomí a nevědomí, přičemž univerzalizací svých kategorií a pojmů dospěla k jejich mechanickému přenosu do oblasti společenských a kulturních jevů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 9. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Alain Resnais, Hermann Broch, neofreudismus, surrealismus.