neofreudismus

[Neofrojdyzmus], směr v soudobé psychologii, psychiatrii a filozofii, rozšířený hlavně v USA. Termín neofreudismus vznikl ve 30. letech 20. století jako označení pro ty tendence, které se v kontextu dynamické psychologie odlišovaly od ortodoxního freudismu

. Neofreudismus není totožný s psychoanalytickými směry A. Adlera

a C. G. Junga

, které se odlišily v některých ohledech od původního Freudova

učení dříve. Teorie hlavních představitelů neofreudismu K. Horneyové

, E. Fromma

a H. S. Sullivana

se zformovaly v procesu spojování psychoanalýzy

s určitými teoriemi americké sociologie a etnografie, zejména s kulturně antropologickou školou. Výchozím principem neufreudismu byl tzv. sociální (E. Fromm

) nebo kulturní (A. Kardiner, *1881-†1973) determinismus

, který na rozdíl od freudovského biologismu vycházel od osobnosti a jejího sociokulturního prostředí. Centrum pozornosti se tak přesunulo od intrapsychických procesů na mezilidské vztahy, neufreudismus se vzdal učení o libidu

a sublimaci

, nedospěl však k monistické koncepci čiověka, k rozvinutí dialektiky vzájemných vztahů mezi přírodou, kulturou a osobnosti. Tak E. Fromm se domníval, že humánní začíná tam, kde přírodní končí. Biosociální hledisko na člověka nemohl neufreudismus realizovat. Psychika a její mechanismy se v neofreudismu vykládají jako adaptace osobnosti vůči danému sociálnímu prostředí bez hlubšího pochopení aktivity subjektu, každé narušení „sociální identity“ se v neofreudismu posuzuje jako patologické. Psychika člověka se tak „sociologizuje“, na druhé straně společenské procesy se psychologizuji. Neofreudismus svým způsobem pokračuje v determinismu původní psychoanalýzy, neuznává však objektivní společenskou zákonitost, pokud není psychologické povahy. Tradiční psychoanalytické představy o psychické struktuře osobnosti byly sice opuštěny, byly však nahrazeny učením o obranných mechanismech v behavioristickém duchu. Úloha nevědomí se buď odmítá, nebo se nevědomí vykládá pouze jako spojující článek mezi sociálními a psychickými strukturami (tzv. sociální nevědomí Fromma). Sociologizace osobnosti se zvláště výrazně projevuje u Sullivana, který vycházel z toho, že v lidské psychice není nic než meziosobní vztahy a střídání interpersonálních situací. To vede k depersonalizující koncepci, v níž se osobnost pokládá za „iluzi“ nebo „mýtus“; z reálné osobnosti zbývá jen suma zkreslených nebo fantastických obrazů, vznikajících v procesu sociální komunikace. Divergence mezi různými představiteli neofreudismu nejsou zanedbatelné. Jestliže Horneyová přiznává jednotlivci určitou samostatnost a aktivitu, „tendenci k seberealizaci“, pak Sullivan rozpouští osobnost v interpersonálním prostředí, jestliže Horneyová a Sullivan se ještě přidržují pozitivistických postojů, Fromm se s pozitivismem rozchází, rozvíjí sociálně kritickou antropologickou teorii „zdravé společnosti“ a „komunitárního socialismu“. M. Meadová

, A. Kardiner a jiní spojují neufreudismus s kulturní antropologií a dospívají často ke kulturně relativistickým závěrům o psychologické neslučitelnosti jednotlivých kultur. Psychopatologické problematice věnovala největší pozornost Horneyová, která vysvětluje iracionalitu, projevující se v neurózách, jako odraz iracionálních aspektů společenského života, hlavní hybnou sílu v patogenezi neurotických vztahů spatřuje v tzv. základní úzkosti, vyvolané nepřátelským prostředím. Obranné mechanismy vznikají jako reakce na strach: racionalizace, při níž se neurotický strach přeměňuje ve zdánlivě rozumově zdůvodněné obavy z vnějšího nebezpečí, vytěsnění, kdy se místo prožívání úzkosti objevují jiné symptomy, „narkotizace“ strachu pomocí alkoholu a jiných drog a posléze přehlušování strachu bouřlivou vnější činností nebo únik ze situace, která strach vyvolává. Obranné mechanismy vyvolávají podle Horneyové čtyři typy „neuróz naší doby“: neurózu závislosti – stálou touhu po lásce a uznání, neurózu z touhy po moci – touhu po vládě nad lidmi, prestiži a moci, neurózu pasívního přizpůsobení („konformismus automatu“) a konečně neurotickou osamělost, únik ze společnosti. Všechna tato zdánlivá řešení konfliktů podle Horneyové jen prohlubují sebeodcizení jednotlivce. Cíl psychoterapie vidí K. Horneyová v odhalení nedostatků v soustavě interpersonálních vztahů pacienta a v dokonalejší adaptaci vůči existujícímu způsobu života. Neofreudismus působil zejména na činnost tzv. chicagské psychoanalytické skupiny (F. Alexander, *1891-†1964) a na četné sociologické výzkumy a sociálně psychologické práce v západoevropských zemích.