neuróza

[Řečtina], neurosis – skupinové označení pro chronické neuropsychické poruchy reverzibilní povahy, bez chorobných změn CNS, které (na rozdíl od psychóz) nenarušují hluboce osobnost a (na rozdíl od psychopatií) vznikají v důsledku duševních traumat. Léčitelná nosologická jednotka definovaná jako funkční porucha s neuropsychickou etiologií, v níž převažuje psychicky konfliktogenní složka (nevyřešený konflikt vznikající jako rozpor mezi dvěma protichůdnými, z hlediska jedince důležitými tendencemi). Psychogenně vyvolaná, modifikovaná a ovlivnitelná duševní porucha, na níž se podílejí osobnostní dispozice jedince a jež ve svých důsledcích nevede k závažnému ohrožení (rozpadu) osobnosti. Soubor symptomaticky neobvyklých reakcí, vycházejících z patologického způsobu zpracování zážitků v rámci narušení psychické rovnováhy jedince (neurotika). Termín neuróza je užíván od roku 1776. Klasifikace neuróz (často značně problematická) vychází buď z jejich symptomatiky, nebo etiologie. Podle symptomatiky se neurózy nejčastěji dělí na úzkostné (anxiózní), depresívní, hypochondrioké, nutkavé (obsedantní), fobické, hysterické, neurastenické a orgánové (výskyt tělesných příznaků bez malfunkce odpovídajících orgánů). Často se používá i klasifikací pomocných (neurózy řeči). Neurózy náleží mezi poměrně lehké, léčitelné, avšak velmi rozšířené poruchy, které jsou vážným společenským problémem (neuróza jako civilizační choroba). K jejich léčení se využívá především psychoterapie. Neurózu nelze ztotožňovat s rozptýlenými příznaky neurotické dekompenzace (depresívní, obsedantní, anxiózní, fobické, hysteroidní a jiné rysy, tiky, reaktivní poruchy řeči), ani s průvodními jevy nervozity (zvýšené psychomotorické tempo, onychofagie) či se symptomatikou neurovegetativního původu (zvýšená potivost, tachykardie, závratě), přerůstající někdy do syndromu neurovegetativní dystonie. Komplex těchto příznaků se může vyskytovat i v nepatologickém kontextu (dočasné přetížení, náhlé stresy) a nemusí ústit v nosologické jednotce neurózy Nejednotné názory na vznik, průběh a léčení neuróz lze obecně shrnout do skupiny behaviorálních teorií (neuróza jako výsledek naučeného neadaptivního způsobu prožívání a chování), dynamických teorií (neuróza jako výslednice nedořešených koníliktů protichůdných sil; hlubinně zaměřené teorie preferují konflikt nevědomých pudových sil, interpersonálně orientované teorie vidí zdroj neuróz v narušení mezilidských vztahů) a existenciálních teorií (interpretace neurózy jako důsledku deformace hierarchie hodnot a krize životního smyslu). Fyziologické základy vědecké teorie neuróz rozvinula škola I.P.Pavlova, interpretující neurózu jako důsledek poruch vyšší nervové činnosti, zejména změn vztahů mezi nervovými procesy a oběma signálními soustavami.