freudismus

[Frojdyzmus], všeobecné označení různých škol a směrů, které se snaží aplikovat psychologické učení S. Freuda

při objasňování kulturních, literárně uměleckých a společenských jevů. Freudismus je filozofickou, sociologickou a antropologickou doktrínou

, kterou je třeba odlišit od psychoanalýzy

jako konkrétní metody a techniky průzkumu nevědomých psychických procesů. Freudismus vzniká univerzalizací principů psychoanalýzy a vede k psychologizaci jak společnosti, tak osobnosti. Literatura západních zemí výraz freudismus neužívá, snaží se však charakterizovat různé směry a školy akcentující význam nevědomých pudových a emocionálních hnutí jako „hlubinnou psychologii

“. Od samého počátku vystupuje freudismu jako nesourodý směr. Již koncepce nevědomí u Freuda je rozporná, neboť obsahuje jak tvůrčí, tak zcela destruktivní tendence. Freud nemohl vyřešit základní otázku, co je hlavní hybnou silou duševního života a vývoje člověka. Absolutizoval význam nevědomých duševních procesů a podřizoval formy společenského a kulturního života nevědomým prvotním impulsům (energii psychosexuálních tendencí). Freudův žák A. Adler

, zakladatel individuální psychologie

, připsal určující roli komplexu méněcennosti a snaze po sebeuplatnění, kdežto v analytické psychologii

C. G. Junga

sehrává tuto úlohu „kolektivní nevědomí“ a jeho archetypy. Jiní (O. Rank) spatřovali rozhodující zážitek lidského vývoje v tzv. traumatu zrození. Biologizující směry, jež navazují na naturalistické aspekty Freudova učení, se přikláněly k pozitivismu

a behaviorismu

a uplatňovaly se zvláště v USA

, zapůsobily značně na vývoj psychosomatické medicíny

, druží se k nim i pokusy sbližovat freudismus s reflexologií

a kybernetikou

. Naproti tomu sociálně orientovaný freudismus viděl ve svých tradičních formách ve společenských, politických a kulturních jevech „sublimace

“ psychosexuální energie, v tomto směru pokračoval od 30. let neofreudismus

, usilující přeměnit freudismus v ryze sociologické a kulturologické učení, rozcházeje se s učením o pudovém nevědomí a s biologické předpoklady Freudova učení. Koncem 40. let vzniká pod vlivem existencialismu „existenciální analýza“ (Daseinsanalyse), reprezentovaná hlavně švýcarským psychiatrem L. Binswangerem (1881-1966) a M. Bossem, a lékařská antropologie (W. WeissScker). O sblížení s freudismem usilovali též někteří protestantští (R. Niebuhr, P. Tillich

) a katoličtí (J. Caruso) teologové. V 60. letech se freudismus odráží v ideologii „nové levice“, v pracích frankfurtské školy, zejména H. Marcuseho

. Různé stránky freudismu se projevovaly v sociální psychologii

, etnografii

a kulturní antropologii, dále v literární vědě, estetice a kritice, jakož i v teorii a praxi modernistických směrů (surrealismus

).