nevědomí

Psychologie, lékařství,a) psychické kontinuum zahrnující procesy, které nejsou zastoupeny ve vědomí subjektu; soubor všech psychických dynamických faktorů (obsahů, procesů), které se vymykají vědomé kontrole jedince, ale přesto se podílejí na determinaci

jeho prožívání

a chování

; b) oblast lokalizace aktivních psychických procesů, které se nezúčastňují přímé participace na utváření vztahu subjektu ke skutečnosti a jež si proto subjekt v daném okamžiku neuvědomuje; c) neohraničená oblast lidské psychiky, v níž se podle hlubinně psychologické teorii soustřeďují primární (biologicky určené) sklony, motivy a snahy pudové (instinktivní) povahy, jež jsou vědomí nedostupné a jež vytvářejí hlubinný základ vědomé činnosti člověka. Pojetí nevědomí jako aktivní, účinné vrstvy psychických obsahů vedlo k nutnosti definovat i mezní oblast mezi nevědomím a vědomím, tzv. předvědomí

(někdy též chybně podvědomí), jako oblast, v níž dochází ke konfliktu

nevědomých a vědomých tendencí. Na existenci nevědomí jako psychologického fenoménu poukázal mezi prvními J. F. Herbart

. Přesto byl pojem nevědomí přijat až koncem 19. století. Nevědomí ve formě aktivity či mentálního stavu, jejichž příčiny si jedinec neuvědomuje, zahrnuje nejrůznější psychické obsahy (počitky

, vjemy

, představy

, myšlenky

, city

, snahy

). K uvědomění těchto obsahů dochází na základě jejich uvedení do vztahu s objektivním světem. – Zvláštního významu nabylo nevědomí v učení S. Freuda

a C. G. Junga

. Podle Freudovy psychoanalytické koncepce je nevědomí relativně samostatnou oblastí duševna vstřebávající psychické tendence, jejichž zdrojem jsou obsahy mysli, city a snahy, jež jako pudově egocentrické síly vyvolaly ve vědomí rozpor s morální zkušeností individua, byly proto potlačeny či vytěsněny

a projevují se jako neurotické symptomy (viz též neuróza

; potlačení

). Tyto „absolutně nepoznané vzpomínky“ podléhají nevědomé transformaci a stávají se nevědomými motivátory vědomého jednání. Proto hlubinná psychologie nepovažuje nevědomé za pouhou latentní formu vědomého, ale za specificky dynamickou oblast psychiky s vlastními principy a mechanismy. Jung rozlišil vedle osobního nevědomí tzv. nevědomí kolektivní, které definoval jako „mohutné duchovní dědictví vývoje lidství znovuzrozené v každém individuu“. Tato forma nevědomí jako specifické psychické zkušenosti zahrnuje podle Jungových předpokladů archaické představy a pojmy (podle pozdější verze i fylogeneticky původní pudy

a emoce

strukturované do archetypálních

vzorců chování a prožívání), manifestované zejména prostřednictvím mýtů

a pohádek

.