motivace

Psychologie

[Latina], dynamicky uspořádaný soubor vnitřních faktorů, které ve formě aktuálních či trvalých pohnutek k chování (jednání) podněcují člověka k činnosti a zaměřují tuto činnost k určitému cíli. Proces skládání (řetězení) motivů a jeho výsledek (stav motivovaného chování). Psychologicky vysouzená proměnná realizovaná často na nevědomé úrovni, jejíž výsledky mohou, ale nemusí být uvědomovány. Relativně stálý soubor motivů charakterizující každého člověka (motivační struktura osobnosti) se vytváří v průběhu celého života jedince, je uspořádán hierarchicky (některé motivy jsou pro vystižení podstaty chování subjektu nezbytné) a není zcela konzistentní (rozpory v chování jedince). Integrovanost motivační struktury je v přímé souvislosti s integritou osobnosti. V psychologii dosud neexistuje komplexní teorie motivace, která by vycházela z jednotné klasifikace dílčích teorií. Ve vývoji základních koncepcí motivace lze v současné době rozlišit dvě tendence. První představují koncepce ovlivněné zejména německou racionalistickou filozofií Leibnizovou, senzualismem J. Locka a naturalistickou filozofií. Motivační procesy jsou podle nich psychické děje determinované především vnitřními faktory subjektu. Tyto koncepce označené jako subjektové chápou motivy buď jako procesy vyvolávané specifickými fyziologickými podněty (teorie drivu, C. L. Hull), nebo jako vrozené, specificky orientované vnitřní zdroje aktivity (teorie pudů a instinktů, S. Freud). Druhou tendenci prezentují tzv. vztahové (relační) koncepce motivace, které se snaží o adekvátní vystižení vztahů mezi jedincem a prostředím na základě chápání živých organismů jako otevřených systémů, jejichž existence je závislá na získávání nezbytných životních prostředků z okolí a na vyhýbání se všemu, co jejich existenci ohrožuje (princip jednoty organismu a prostředí, I. M. Sečenov, I. P. Pavlov). Ke vzniku vztahových koncepcí motivace přispělo zejména psychologické učení K. Lewina a teorie H. A. Murraye (teorie potřeb, needs, a vnějších podnětů, presses, jako základních hybných sil lidské činnosti). Model struktury motivačních procesů předpokládá existenci několika vzájemně spjatých, na sebe navazujících a navzájem se prolínajících rovin. Vlastní základnu motivačních procesů tvoří motivační dispoziční struktury, které nejsou bezprostředně přístupné vědomí a jsou nejvzdálenější od provádění činnosti (v užším smyslu potřeby, v širším smyslu zájmy, postoje a individuální systémy hodnot). Druhou mezní rovinou je prožívání motivačních procesů, které má relativně přímý vztah k provádění činnosti a ve kterém pravděpodobně dochází k integraci několika současně aktualizovaných motivačních dispozičních struktur do jednoho motivu, vztaženého ke konkrétnímu objektu jako nositeli existenčních podmínek (aktualizované potřeby integrované v motivu). Motivační procesy nejsou spjaty s činností přímo, ale prostřednictvím svého začlenění do mechanismu psychického řízení činnosti, v němž hrají důležitou roli vedle motivačních procesů zejména procesy kognitivní. Zvláštní skupinu tvoří koncepce motivačních teorií založených na specifických motivačních okruzích (výkonová motivace). Viz také drive, motiv, potřeba, pud.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 11. 8. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: aspirace, buzení, charakter, Clark Leonard Hull, facilitace, funkční autonomie, inhibice, instinkt, jednání, komplex, koncentrace, motiv, psychoanalýza, reakce, roztržitost, sebezáchovné mechanismy, teorie osobnosti, tvořivost, učení, zájem.