Ladislav Pešek

*4.10.1906 (Brno, Rakousko-Uhersko) – †13.7.1986 (Praha, Československo), vlastním jménem Ladislav Pech, významný český divadelní a filmový herec. Pocházel ze čtvrté generace hereckého rodu, jeho rodiče Ladislav Pech

a Ema Pechová

byli významnými herci brněnského Zemského divadla a divadelními pedagogy, stejně jako jeho starší sestra Marie, provdaná později za režiséra a šéfa činohry Rudolfa Waltra

. Již jako tříletý hrál dětské role. V letech 1924–1926 vystudoval dramatické oddělení brněnské konzervatoře, osvojil si matčino rodné jméno a poté již jako Ladislav Pešek hrál tři roky v Zemském divadle v Brně, kde vytvořil na čtyři desítky rolí a zahrál si po boku legendárního Eduarda Vojana

. V roce 1929 přešel do Národního divadla v Praze, kam ho angažoval K. H. Hilar

a jehož byl předním členem až do roku 1976, kdy z vlastního rozhodnutí odešel do penze. Zde vytvářel typově různorodé postavy komické, dramatické až tragické a stal se výrazným představitelem ryze národního realistického herectví. Éra jeho uměleckého rozkvětu byla spojena především s režijním působením Jiřího Frejky

. Účinkoval ve hrách Strakonický dudák (Švanda a Kalafuna), Ze života hmyzu (Tulák), Lucerna (Zajíček a Klásek), Maryša (Lízal), Naši furianti (Šumbal), Tvrdohlavá žena (Ezechiel), Bílá nemoc (Galén), Sen noci svatojánské (Puk), Hamlet (Polonius), Revizor (Chlestakov), Poprask na laguně (Fortunato), Komik (Archie Rice), Šumař na střeše (Tovje) aj. Od počátku 30. let se uplatňoval i ve filmu, zpravidla však ve vedlejších rolích, ale tuto práci nepovažoval za tvůrčí obohacení a dlouho si nemohl na kameru zvyknout. Je pravdou, že film nedokázal jeho excelentního herectví zcela využít a že jeho filmové role (nikoliv jeho vinou) zůstávaly často za jeho divadelními kreacemi. V předválečných a válečných letech, kdy patřil k nejzaměstnanějším českým hercům, vytvářel téměř výhradně komediální role v nepříliš náročných filmech nepříliš náročných režisérů (nejčastěji Miroslava Cikána), z nichž dodnes přežily zejména „študácké“ komedie Škola, základ života (Čuřil) a Cesta do hlubin študákovy duše (Kulík). Jeho hereckým triumfem se stal až po válce úspěšný a ceněný snímek o lidovém hrdinovi, který se postaví proti bezpráví, O ševci Matoušovi (1948), výtečné dramatické role vytvořil ve vrcholných filmech z přelomu 50. a 60. let Zářijové noci, Škola otců, Probuzení a Transport z ráje. V 70. a 80. letech se jeho parketou stali filmoví dědečkové, kteří mají za ušima i pod čepicí a kteří byli příjemným osvěžením i nevydařených filmů tohoto období. Již od samých počátků živého vysílání spolupracoval s televizí, která mu mnohdy nabídla vděčnější příležitosti než film v několika desítkách inscenací, z nichž některé dodnes patří ke skvostům televizní dramatické tvorby (Barometr, Nezralé maliny, Dlouhý podzimní den, Tři na lavičce, Ráno budeme moudřejší, Pastýřův dar, Lucerna, Podej mi ruku a přestaň se bát, Zázračný květ, Hodina před ránem, Slečna se špatnou pověstí, Diplomat aj.). Příležitostně vystupoval také v rozhlase. L. Pešek patřil ke generaci všestranných hereckých profesionálů, na své role (ve filmu a v televizi jich za sebou zanechal kolem 150) se vždy pečlivě připravoval a své herectví po celý život kultivoval a obohacoval, jeho jedinečnou předností byla schopnost i na malé ploše rozehrát v komediální zkratce lidsky působivé a důvěrně známé typy. Ve druhé polovině 40. let se též věnoval pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na DAMU, v roce 1977 vydal čtenářsky vděčnou vzpomínkovou knihu Tvář bez masky. Jeho životu a tvorbě byly věnovány filmové medailony Národní umělec Ladislav Pešek (1959) a Narozeniny (1981), objevil se také ve střihových filmech Večery s Jindřichem Plachtou (1954) a Muž, který rozdával smích (1971), věnovaném Martinu Fričovi. Za svou tvorbu, kterou se nesmatelně zapsal do historie českého divadla a filmu, získal řadu tehdejších ocenění, mj. titul zasloužilý umělec (1954), titul národní umělec (1958) a medaili J. K. Tyla za významný přínos k rozvoji české divadelní kultury (1983). Své soukromí si pečlivě střežil, je však známo, že jedna z jeho mnoha obdivovatelek, jež se podepisovala Divá Bára, ho pod pohrůžkou sebevraždy přinutila k uzavření manželství, které však nemělo dlouhého trvání. Z dalšího manželství měl dceru Zuzanu.

Vybraná filmografie: adaptace divadelní hry Karla Čapka Loupežník (1931), lidová fraška Miláček pluku (1931), lidová komedie o následcích prohýřené noci podle hry Olgy Scheinpflugové Okénko (1933), zdařilá komedie podle námětu Karla Poláčka U nás v Kocourkově (1934), filmová verze populární lidové operety Na Svatém Kopečku (1934), operetní komedie Na růžích ustláno (1934), komedie podle románů Popelky Biliánové Matka Kráčmerka (1934), dojemný příběh o obyčejných lidech Jedna z milionu (1935), sentimentální příběh Komediantská princezna (1936), komedie o malém štěstí obyčejné prodavačky Rozkošný příběh (1936), operetní komedie Uličnice (1936), mírně vlastenecká historka o podnikavých vojínech Armádní dvojčata (1937), drama podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého Batalion (1937), příběh o solidaritě obyčejných lidí Harmonika (1937), prázdninová romance Jarčin profesor (1937), sentimentální komedie Kariéra matky Lízalky (1937), zdařilý přepis divadelní hry Viléma Wernera Lidé na kře (1937), adaptace románu Egona Hostovského Ztracený stín s názvem Vyděrač (1937), historická komedie o pověstném renesančním frejíři Cech panen kutnohorských (1938), situační komedie Děti na zakázku (1938), studentská komedie Jarka a Věra (1938), zdařilé studentské komedie podle populárních fejetonů Jaroslava Žáka Škola, základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), adaptace divadelní hry J. K. Tyla Všechno přijde najevo pod názvem Děvče z předměstí (1939), adaptace divadelní hry F. X. Svobody Čekanky (1940), kostýmní romantický příběh Maskovaná milenka (1940), lehká komedie Život je krásný (1940), komedie podle povídky Marie Svobodové Hotel Modrá hvězda (1941), komedie podle románu F. X. Svobody Kašpárek s názvem Roztomilý člověk (1941), úspěšná parodie Těžký život dobrodruha (1941), pokus o bláznivou komedii Host do domu (1942), komedie o starém drožkáři a jeho moudrém koni Karel a já (1942), komedie o velké výhře Valentin Dobrotivý (1942), portrét mladých žen z velkého obchodního domu Šťastnou cestu! (1943), veselohra Tři kamarádi (1947), zdařilá a divácky úspěšná adaptace románu Antala Staška O ševci Matoušovi (1948), adaptace divadelní hry Karla Krpaty Talár v městečku pod názvem Soudný den (1948), adaptace čtyř povídek Jaroslava Haška Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952), podle skutečné události natočené politické drama Únos (1953), adaptace povídky Ivana Olbrachta Bratr Žak pod názvem Komedianti (1954), adaptace románu Aloise Jiráska Psohlavci (1955), první dvě části Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1955) a Jan Žižka (1956), pohádka podle K. J. Erbena Obušku, z pytle ven! (1955), pohádkový příběh podle divadelní hry J. K. Tyla Strakonický dudák (1955), adaptace dívčího románu Marie Majerové Robinsonka (1956), opatrná satira Zaostřit, prosím! (1956), pohádková komedie podle divadelní hry Jana Drdy Hrátky s čertem (1956), detektivka z prostředí výzkumného ústavu Případ ještě nekončí (1957), nadčasová společenská moralita Škola otců (1957), kritická moralita z vojenského prostředí podle divadelní hry Pavla Kohouta Zářijové noci (1957), poetický snímek podle dvou povídek Ludvíka Aškenazyho Hry a sny (1958), detektivní komedie Kasaři (1958), komedie Mezi zemí a nebem (1958), adaptace tří povídek Karla Čapka O věcech nadpřirozených (1958), čtyři příběhy z konce války podle povídek L. Aškenazyho Májové hvězdy (1959), příběh napravené hříšnice Probuzení (1959), televizní komedie Lišák Pseudolus (1960), moralita pro děti a rodiče Zlé pondělí (1960), vesnická agitka Žalobníci (1961), televizní komedie Skapinova šibalství (1961), příběh dělnické rodiny Černá dynastie (1962), vynikající terezínské drama podle próz Arnošta Lustiga Transport z ráje (1962), výsek ze života Boženy Němcové Horoucí srdce (1963), syrové pracovní drama Bez svatozáře (1964), mírně kousavá satirická komedie podle divadelní hry Jaroslava Dietla Hrdina má strach (1966), televizní komedie podle divadelní hry. N. V. Gogola Revizor (1967), televizní adaptace hry N. V. Gogola Ženitba (1967), na MTF v Monte Carlu oceněné televizní drama Barometr (1969), televizní historické drama o životě Josefa Dobrovského Za ranních červánků (1970), muzikálová verze divadelní hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory s názvem Svatá hříšnice (1970), televizní drama Dlouhý podzimní den (1971), televizní drama podle románu Honoré de Balzaca Bratranec Pons (1973), televizní psychologické drama Pozdní léto (1974), třetí filmová verze národní opery Prodaná nevěsta (1976), televizní film Návštěva (1977), populární televizní seriál Nemocnice na kraji města (1977), televizní drama Ráno budeme moudřejší (1977), pokus o sci-fi komedii Talíře nad Velkým Malíkovem (1977), parodie na šestákové detektivky s Nickem Carterem Adéla ještě nevečeřela (1978), pohádková moralita Já už budu hodný, dědečku! (1978), televizní komedie o přátelství dvou důchodců Tři na lavičce (1978), televizní adaptace humoresky Ladislava Fukse Nebožtíci na bále (1979), televizní drama Italské jako (1980), televizní komedie Kotva u přívozu (1980), mistrovské televizní drama o síle lásky a přátelství Nezralé maliny (1980), televizní film podle novely Boženy Němcové V zámku a podzámčí (1981), pohádka na motivy K. J. Erbena Třetí princ (1982), televizní historický film podle hry Jiřího Šotoly Smrt krále Václava IV. (1983), televizní film podle povídky Jana Nerudy Povídky malostranské: Přivedla žebráka na mizinu (1984).