Semafor

České divadlo v Praze založené roku 1959. Název, jehož autorem je Jiří Suchý

, je zkratkou pro se-dm ma-lých for-em (divadlo hudební komedie, písničky, poezie, pantomima, divadlo loutek a her pro děti, experimentální film a výtvarné výstavy), z nichž po několik prvních sezón divadlo těžilo svůj repertoár. Semafor působil nejprve v divadle Ve Smečkách (dnes Činoherní klub

), později v různých budovách, od roku 1964 až do 1993 v pasáži Alfa. V roce 1995 přesídlilo do podzemních prostor karlínského divadla, po povodních v roce 2002 se znovu muselo přestěhovat, od roku 2005 se nachází v Dejvické ulici v Praze. Premiérou divadla byla 30.10.1959 hra Jiřího Suchého Člověk z půdy s hudbou Jiřího Šlitra

, z níž pocházejí písničkové hity Dítě Školou povinné, Pramínek vlasů, Včera neděle byla aj. Stejní autoři (oba nebo jen Suchý) stáli i za dalšími inscenacemi divadla Taková ztráta krve (1960), Jonáš a tingl-tangl (1962), Sekta (1965), Dobře placená procházka (1965), Poslední štace (1968), Jonáš a doktor Matrace (1969) i za písničkovými pásmy Zuzana je sama doma (1960), Zuzana je zase sama doma (1961), Šest žen Jindřicha VIII. (1962), Zuzana není pro nikoho doma (1963), Recitál 64 (1964), Zuzana je všude jako doma (1965), Ďábel z Vinohrad (1966), Tak co, pane barone (1967). Ze všech her dvojice Suchý + Šlitr vzešlo mnoho písničkových hitů, zpopularizovaných také jejich filmovou nebo televizní podobou (Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu, Plakala panna, plakala, Grandsupertingltangl). Vedle inscenací her a pásem Suchého a Šlitra se v začátcích Semaforu představovali i další skladatelé, zpěváci a herci naplňující proponovaných sedm malých forem (Divadlo zázraků, Škrobené hlavy, Ukradený měsíc, Johanes Doktor Faust, Papírové blues, Vo co de, Sběratel stínů). Výrazným počinům také patří pásmo domácích a zahraničních rockových písní Ondráš podotýká (1963), recitály Evy Pilarové

, Karla Gotta

nebo Evy Olmerové

, Hovory přes rampu nebo Pokušitel Miroslava Horníčka

. Od roku 1967 se v Semaforu začala uplatňovat dvojice Jiří Grossmann

a Miloslav Šimek

(Besídka zvláštní školy, Návštěvní den, Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků, Besídka v rašeliništi). Semaforem prošla za dlouhou dobu jeho existence řada populárních zpěvaček (P. Černocká, P. Filipovská

, H. Hegerová

, V. Křesadlová, E. Olmerová

, E. Pilarová

, Z. Stivínová, N. Urbánková

, H. Zagorová

, M. Voborníková, Anna K

) i zpěváků (M. Drobný, K. Gott

, J. Jelínek, J. Laufer, W. Matuška

, P. Sedláček

, P. Bobek, K. Černoch, K. Štědrý, M. Volek

i dvojice Paleček a Janík). Po smrti Jiřího Šlitra pokračovalo nové období hlavní větve Semaforu za autorské i hudební spoluúčasti Ferdinanda Havlíka

dalšími muzikály a pásmy (Básníci a sedláci, Ten pes je váš?, Čarodějky, veleúspěšná Kytice, Zuzana v lázni, Elektrická puma, Sladký život blázna Vincka, obnovené nastudování Člověka z půdy, Smutek bláznivých panen, Kdyby tisíc klarinetů, Dr. Johann Faust, Jonáš dejme tomu v úterý). Hereckým i pěveckým partnerem Jiřího Suchého se stala Jitka Molavcová. Herecká skupina Šimek + Grossman se po Grossmannově smrti v roce 1971 přeměnila na dvojici Šimek + Sobota

(poději Šimek + Krampol

) a pokračovala vedle volnějších pásem (Návštěvní den a Zavěste, prosím, volá semafor) také pevnějšími programy (Othello odpadá aneb Večer u kulečníku, Besídka divadelní, Zázrak aneb Třetí nejlepší představení je na světě, Jemný mrav, Robinson Kreutznauer, Dva pestré týdny v oblastním muzeu, Celaskon a cyankali, Náměsíčná sonáta, Záviš kontra Březinová, Besídka bývalých žáků zvláštní školy). Realizátorem další skupiny se stal od roku 1974 Josef Dvořák

(Má hlava je včelín, Třešňová alej, S Pydlou v zádech). Po roce 1990 se obě skupiny (Šimkova a Dvořákova) osamostatnily a Semafor se stal výhradní scénou Jiřího Suchého a jeho ansámblu.