česká hudba

Hudba

Lidová hudba má svůj původ už v době předkřesťanské. Historická epocha umělé české hudby začala v 9. století (křesťanský církevní zpěv), určitou dobu se vedle sebe rozvíjely a soupeřily slovanský bohoslužebný zpěv a gregoriánský chorál, který v 11. století převládl. Od konce 12. století jsou doloženy liturgické hry, do 13. století spadá první velká reforma církevního zpěvu, spojená s činností děkana pražské kapituly Víta. Specifickým hudebním projevem byla tvorba českých lidových duchovních písní (Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Jezu Kriste, ščedrý kněže; Buóh všemohúci. Církevní zpěv dosáhl vrcholu za Karla IV., jehož zásluhou byla vedle římské liturgie zavedena liturgie slovanská podle chorvatského vzoru a zaveden i ambroziánský chorál. V té době nabyla mimořádného významu i umělá latinská písňová tvorba cantio, úzce slohově spojená s českou písní světskou. Světská umělá hudba se uplatňovala už od 13. století, kdy do Čech pronikal vliv minnesangu. Ve 14. století se objevily první samostatné umělé světské skladby (Jižť mne všě radost ostává, Dřěvo sě listem odievá, Anděliku rozkochany) a jsou zachována jména prvních skladatelů (Záviš). Kompozičně technickým vrcholem v oblasti jednohlasého církevního zpěvu se stal v 2. polovině 14. století lejch. Zatímco v západoevropské hudební kultuře získával stále větší uplatnění vícehlas, v české hudbě 1. poloviny 15. století došlo k vrcholnému rozkvětu české lidové duchovní písně v husitském zpěvu, na nějž pak navázala hudba jednoty bratrské. V 16. století se vedle vokálního vícehlasu, který pěstovala literátská bratrstva, uplatňovala nástrojová hudební dvorní kapely habsburské a od 2. poloviny 16. století i hudební šlechtických zámeckých kapel. V 2. polovině 16. století se rozvíjela renesanční vokální polyfonie (J. Rychnovský, J. Trojan Turnovský, K. Harant z Polžic a Bezdružic). Po roce 1620 začíná v české hudbě období hudebního baroku, který převládal i v 1. polovině 18. století (hlavní představitelé A. V. Michna z Otradovic, B. M. Černohorský, J. D. Zelenka). Vedle zámeckých kapel měli největší vliv na rozvoj české hudebnosti 18. století čeští kantoři. Z jejich řad pocházeli skladatelé a učitelé dalších generací skladatelů, z nichž mnozí získali významný podíl i na vývoji světové hudby (česká hudební emigrace, mj. F. a J. Bendové, A. Rejcha, J. L. Dusík, J. Mysliveček). V souvislosti s procesem národního obrození sílilo v české hudbě 1. poloviny 19. století vědomí potřeby české národní hudby. Nejprve se tento požadavek realizoval v oblasti písňové a zpěvoherní tvorby (F. Škroup), na tento základ navázali v 2. polovině 19. století tvůrci české národní školy B. Smetana (operní a programní hudba), A. Dvořák (symfonická a komorní hudba) a Z. Fibich (scénický melodram). V období 1890 – 1930 byli vedoucími osobnostmi J. B. Foerster, L. Janáček, V. Novák, J. Suk a O. Ostrčil, po 1. světové válce k ním přistupují zejména E. Axman, O. Jeremiáš, R. Karel, J. Křička, L. Vycpálek, O. Zich, z mladší generace později A. Hába, P. Bořkovec, E. F. Burian, J. Ježek, I. Krejčí, B. Martinů. České interpretační umění proslavili mj. J. Kubelík, J. Heřman, K. Kalašová, K. Burian, E. Destinnová, J. Novotná, České kvarteto, V. Talich. V 30. letech vznikaly kultzrbá organizace, pro jejichž potřebu psali hudbu například E. F. Burian, E. Schulhoff, J. Stanislav, V. Nejedlý, J. Teklý. Po roce 1945 byla z hudebních forem zprvu pěstována zejména kantáta, symfonie a symfonická báseň, písně. Skladatelé: například V. Dobiáš, B. Vomáčka, E. Hlobil, K. Vacek, V. Trojan, J. Seidel, J. Pauer, J. Stanislav, J. Doubrava, R. Drejsl, M. Kabeláč, R. Kubín, K. Horký, K. Slavický, J. Kapr, J. Hanuš, J. Jaroch, J. Tausinger, V. Sommer, J. F. Fischer, O. Mácha, I. Hurník, J. Matěj, L. Železný, O. Flosman, S. Havelka, J. Feld, I. Jirko, J. Podešva, J. Dvořáček, V. Kučera, J. Boháč, P. Eben, J. Ceremuga, L. Fišer. Z představitelů českého interpretačního umění: orchestry České filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Československého rozhlasu, Pražský komorní orchestr, Státní filharmonie Brno, komorní soubory Smetanovo a Janáčkovo kvarteto, České noneto, České trio, dirigenti F. Stupka, Z. Chalabala, V. Smetáček, K. Ančerl, F. Jílek, J. Krombholc, V. Neumann, sbormistr J. Veselka, interpreti L. Černý, F. Rauch, J. Páleníček, J. Suk, Z. Růžičková, pěvci M. Krásová, Z. Otava, M. Podvalová, E. Haken, B. Blachut, D. Tikalová, K. Berman, L. Dvořáková, M. Šubrtová, L. Domanínská, V. Přibyl, I. Žídek, N. Kniplová, V. Soukupová a další. Vyvrcholením koncertního života je každoročně konaný festival Pražské jaro. Výchovu mladé generace zajišťují hudební školy středního stupně (konzervatoře) a vysoké školy (AMU, JAMU).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 11. 9. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: české divadlo.