české loutkové divadlo

Divadlo

V českých zemích byly oblíbeny loutky už ve středověku. Jejich popularitu šířily zahraniční skupiny (v 16. a 17. století zvláště anglické a německé). První čeští kočovní loutkáři se objevili koncem 18. století v1. polovině 19. století čeští loutkáři sehráli svou činností na venkově významnou roli v procesu národního obrození; do národního povědomí přešel jako symbol těchto loutkářů – buditelů Matěj Kopecký. V 2. polovině 19. století tvorba kočovných loutkářů ztratila kontakt s vývojem spol. a ostatních um. druhů. O loutkové divadlo se začali zajímat amatéři, kteří v něm viděli prostředek zábavy a výchovy dětí. Na začátku 20. století vnesli do vývoje českého loutkového divadla nové impulsy spisovatelé, herci a zejména výtvarníci (L. Šaloun, K. Štapfer, O. Bubeníček, V. Sucharda ), kteří usilovali o zvýšení jeho umělecké úrovně. Významná byla organizační a publicistická činnost J. Veselého. Vedle loutkových divadel v Praze (Loutkové divadlo Umělecké výchovy, založeno 1914, a Říše loutek, založena 1920) bylo zvlášť důležité Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni (založeno 1913). Jeho umělecký profil ovlivnil J. Skupa, který 1930 založil vlastní profesionální scénu Loutkové divadlo J. Skupy (od 1945 působící v Praze pod názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka). Vývoj českého loutkového divadla v meziválečném období ovlivnili vedle Skupy také další režiséři (J. Malík, E. Kolár, M. Matoušek). Nový rozmach českého loutkového divadla nastal po 2. světové válce. Vedle dříve oblíbených marionet vzrostl zájem o spodové loutky maňásky (J. Pehr) a pod vlivem S. V. Obrazcova o javajky. Roku 1949 vznikla síť loutkových divadel orientovaných na tvorbu pro děti: Ústřední loutkové divadlo v Praze, divadlo v Brně, Liberci, Kladně, Českých Budějovicích, poté v Karlových Varech (1951), Ostravě (1953) a Hradci Králové (1958). Vůdčí osobností tohoto období byl J. Malík, který s výtvarníky V. Cinybulkem a V. Havlíkem usiloval o vytvoření velkého reprezentativního loutkového divadla s vyváženým vztahem literární a výtvarné složky. Začátkem 60. let zasáhli do vývoje i absolventi katedry loutkářství DAMU (zal. 1952). Většina loutkových divadel začala usilovat o vlastní umělecký profil. Vzrostl význam režisérů (J. Kaláb, J. Jaroš, J. Středa, M. Vildman), začaly se uplatňovat nové techniky (černé divadlo, luminiscence, divadelní masky). Postupné pronikání živých herců na loutkové jeviště ztratilo v tvorbě předních režisérů módní charakter a dostalo funkční význam: konfrontace živého člověka a neživé loutky otevřela nové možnosti uměleckého vyjádření. To platí zejména o další generaci režisérů (J. Krofta, K. Brožek, P. Vašíček, M. Scharthová) a výtvarníků (P. Matásek, F. Vítek, P. Kalfus, A. Tománek), kteří směřují k rozšiřování výrazových prostředků loutkového divadla a k jeho chápáni jako syntetického útvaru. Mezi nejvýznamnější loutkové scény se dostávají Východočeské loutkové divadlo Drak z Hradce Králové a Naivní divadlo z Liberce. Pravidelné přehlídky profesionálního českého loutkového divadla se uskutečňují na Skupově Plzni, představením pro nejmenší děti je věnována přehlídka Mateřinka (střídavě pořádaná v Č. Budějovicích a Liberci). Přehlídkou amatérské loutkové tvorby je od 1951 Loutkářská Chrudim.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 10. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: české divadlo.