Ludwig Feuerbach

*28.7.1804 (Landshut) – †13.9.1872 (Norimberk), německý materialistický filozof, kritik náboženství, ateista. Představitel německé klasické filozofie. Syn právníka J. P. A. Feuerbacha

. Od studia teologie se obrátil k hegelovské filozofii a stal se neortodoxním stoupencem a představitelem její levice. Po obhájení disertace (1828) byl jmenován soukromým docentem na univerzitě v Erlangenu. Za anonymně vydanou knihu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (1830) byl zbaven možnosti působení na univerzitě. Značnou část svého života byl nucen žít na venkově, poslední léta v nouzi. V historickokritických dílech o novověké filozofii sledoval postupnou emancipaci buržoazního myšlení z teologických pout. V průběhu 30. let zesilují u Feuerbacha materialistické tendence, v roce 1839 ve studii Ke kritice Hegelovy filozofie se s hegelovským idealismem definitivně rozešel. Vypracovával vlastní materialistickou filozofii a po mnoha letech nadvlády idealismu obnovil materialismus na německé půdě: Podstata křesťanství, Předběžné teze k reformě filozofie a Zásady filozofie budoucnosti. Odrážejí zrání revoluční situace v předbřeznovém Německu. V revolučním roce 1848–49 působil na veřejné mínění svými Přednáškami o podstatě náboženství. Byl poslancem frankfurtského parlamentu a čelným představitelem radikálního křídla Hegelovy školy, avšak jeho abstraktní antropologický materialismus neumožňoval hlubší pochopení revolučních bojů této doby, ani nemohl být programem revoluční akce. Hlavním životním dílem Feuerbacha byla nesmiřitelná kritika náboženství, v ní pokročil nad osvícenství 18. století. Člověka chápal jako psychologickou bytost, jako materiální objekt a myslící subjekt, z této pozice odmítal některé teze mechanického a vulgárního materialismu. Podstatu člověka však interpretoval biologicky. V možnost neidealistické dialektiky nevěřil, a proto odmítl hegelovskou i jakoukoliv jinou dialektiku. V pojetí společenských vztahů, které omezoval na vztahy interindividuální, vycházel z rodové podstaty člověka. Za hybnou sílu lidské vůle pokládal touhu po štěstí, která však vede k pocitu morální povinnosti, protože šťastný nemůže být nikdo v izolaci od druhých lidí. Feuerbachova etika je protináboženská, humanistická a demokratická, avšak chybí jí historickomaterialistická základna. Vliv Feuerbachovy filozofie se projevoval v německé ideologii, tzv. ideologii opravdového socialismu, dále v myšlení ruských revolučních demokratů, zejména N. A. Dobroljubova a N. G. Černyševského, ale také v oblasti literární a umělecké, kde zapůsobil na řadu básníků a spisovatelů předbřeznového Německa. (G. Keller

, H. Heine

, G. Herwegh

, Ch. F. Hebbel

aj).