motiv
Psychologie
[Motýv], [latina], psychologie, pohnutka chování či jednání určená směrem, intenzitou a trváním. Psychologický vnitřní faktor iniciace, energetizace a směrování chování člověka a vyšších živočichů. Pozorování nedostupný, z chování jedince vyvozovaný činitel zaměřující činnost individua na určitý cíl. Vnitřní pobídka k určitému typu chování (reakci, činnosti, jednání), realizovaná nejčastěji pudy, instinkty, drivy, nutností uspokojit určité potřeby, zájmy, sklony, povinnosti, realizovat ideály ap. Jednotná, vyčerpávající a uspokojivá klasifikace motivu nebyla v psychologii dosud vypracována. Běžně se používá třídění motivů podle jejich původu či vzniku (motiv primární a sekundární, vrozené a získané zkušeností, učením), podle kvality (motivy pozitivní, apetitivní a negativní, averzívní), podle stupně uvědomění (motivy vědomé a nevědomé), podle orientace na prostředky a cíle (motivy instrumentální a konzumační), podle vztahu k jáským aktivitám (pro osobnost podstatné, situační motivy), podle stupně autonomie (motivy závislé na jiných motivech, motivy autonomní) ap. Jako výraz existence určitých objektivních lidských (společenských) potřeb představuje motiv současně i jedno z kritérií hodnocení lidské činnosti a jednání. Viz také motivace.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
28. 8. 2000
Autor: -red-