koncentrace

Psychologie

Psychologie, a) soustředěnost; jedna z hlavních vlastností pozornosti. Zaměření pozornosti na určité podněty (obsahy, kvality) vjemového pole při současném snížení vnímavosti pro jiné podněty, provázené zvýšeným psychickým napětím (viz též dominanta). Výběrovost a stupeň koncentrace pozornosti závisí na zájmech, motivačním vyladění, úrovni bdělosti a celkové psychické energii (vitalitě) člověka. Schopnost koncentrace lze vylepšovat cvičením. Jako negativně ovlivňující faktory se projevují únava, ospalost, ochabnutí zájmu, podnětové přesycení, afektivní stavy (rozčilení, úzkost, strach) a vnější rušivé okolnosti. Poruchy koncentrace pozornosti jsou téměř pravidelnou součástí duševních chorob a neurotických stavů (při tzv. hyperprosexii je koncentraci paticky zvýšená na úkor jiných vlastností pozornosti, při hypoprosexii naopak chorobně snížená). U dětí mohou vznikat poruchy koncentrace v důsledku psychického přetěžování, jako součást neurotického vývoje nebo jako příznak organických poruch mozku. Závažnější poruchy koncentrace vyžadují odborné psychologické a neurologicko-psychiatrické vyšetření; b) při některých speciálních relaxačních a psychoterapeutických technikách (autosugesce, autoregulační trénink, hypnóza) usměrňované odbourávání vnímavosti k určitým prvkům nebo částem vjemového pole při současné aktivaci požadovaného komunikačního kanálu; c) viz meditativní techniky.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 23. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: meditativní techniky, vědomí.