charakter

Psychologie

[Řečtina], povaha; integrovaná struktura vlastností lidské osobnosti, jimiž se projevuje diferencovaný vztah člověka k hodnotám a zobecněný způsob volního jednání, příznačný pro individuum. Charakterové vlastnosti vznikají neustálou konfrontací individuálních potřeb, motivačních dispozic a temperamentu se sociálními a společenskými podmínkami. Podle stupně kompaktnosti a úrovně konzistence struktury charakteru lze rozlišovat charakter pevný či nestálý (nevyhraněný), integrovanou či neintegrovanou osobnost. – V typologickém kontextu používal pojem ch. již Theophrastos (3. století př.n.l), avšak do systematické psychologie byl tento termín zaveden až v roce 1867 německý filozofem J. Bahnsenem. V německé psychologii 1. poloviny 20. století se charakter často ztotožňoval s osobností, kdežto anglosaská psychologie a literatura se zabývaly charakterem od samého počátku v rámci analýzy osobnosti; po 2. světové válce je i v západoněmecké psychologii pojem charakter vytlačován pojmem osobnost. V obecném smyslu je možno charakter pojímat třemi způsoby: jako okolím podmíněnou podstatu jakékoliv entity, jako bipolární hodnotící schéma člověka (dohrý-zlý, silný-slabý) nebo jako jádro osobnosti, které je zdrojem jejích projevů v aktech vůle, stylu myšlení i stavech emocionality a na něž navazuje chápání charakteru jako etického hlediska v posuzování jednotlivce. Ve filozofickém náhledu se objevuje i koncepce tzv. dvojího charakteru (I. Kant, A. Schopenhauer), a to základního (duševní podstata) a empirického (projev osobnosti v daném okamžiku). Strukturální pojetí charakteru, vycházející z pěti skupin utvářejících faktorů (elementy formující charakter ve vztahu k náladám a afektům, k jednání, hodnotám, k vlastnímu „já“ a k okolí), navodilo problém dilematu prožívání a chování v závislosti na charakteru. Viz také temperament.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 27. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Anthony Ashley Cooper, Hans Jürgen.