potřeba

Stav nedostatku něčeho, co je nutné nebo žádoucí. V užším smyslu základní motivační dispoziční struktura odrážející trvalou závislost jedince na různých druzích podmínek jeho existence, a to závislost danou vrozenými (hlad, žízeň) či v ontogenezi vytvořenými mechanismy. V psychologii dosud nejasně vymezený pojem označující subjektivní prožitek nedostatku objektivně existující kvality (ppotřeba a její předmět), jenž podněcuje jednotlivce, společenskou skupinu či celou společnost k odstranění vzniklého napětí (motivační síla potřeby) prostřednictvím nasycení nedostatku (uspokojení potřeby). Dynamiku potřeb, které mají vždy předmětný ráz, charakterizoval B. G. Anaňjev fázemi napětí dané potřeby, uspokojování (ukájení) a nasycení (ukojení) této potřeby. Třídění a klasifikace potřeb patří k té oblasti psychologické motivace, v níž se střetávají singularistické a pluralistické koncepce na poli často značně protichůdných názorů. Stoupenci singularisticýych koncepíi (S. Freud, A. Adler) předpokládají, že lidské chování je v podstatě motivováno jednou až dvěma základními potřebami, z nichž se odvíjí široké spektrum relativně odlišných motivů. Pluralistické koncepce, které jsou pravděpodobně výstižnější, lze shrnout do skupiny teorií uvádějících poměrně malý počet základních kategorií potřeb (klasifikace A. H. Maslowa, podle níž vrozené potřeby tvoří hierarchicky uspořádané systémy, jejichž bázi představují fyziologické potřeby aktualizované poruchou homeostázy, potřeba bezpečí aktualizovaná při ohrožení, potřeba lásky a sounáležitosti objevující se při izolaci, potřeba uznání a potřeba seberealizace. Aby se mohly prosazovat potřeby nové, musí být do jisté míry uspokojeny ppotřeby základnější – míra nasycení hierarchicky prioritnější potřeby vystupuje jako kritérium pravděpodobnosti aktualizace potřeb na vyšším stupni hierarchie) a do skupiny teorií, jež kalkulují s poměrně velkým počtem předpokládaných potřeb (klasifikace D. J. Murraye rozlišující tzv. viscerogenní, psychogenní a skryté potřeby, resp. schéma W. Mc Dougalla a na něho navazujícího R. Cattela). V psychologické literatuře byly realizována řada pokusů o systematiku soustavy primárních a sekundárních potřeb, v nichž kritériem primárnosti je bud hledisko fyziologické (primární potřeby mají vztah k existenci organismu, jsou tedy „organické“), nebo hledisko srovnávací vývojové psychologie (primární potřeby jsou ty, jež jsou společné člověku a zvířatům). Základním kritériem hodnocení druhotnosti potřeb je v obou případech charakter nadstavby (sekundární potřeby jako potřeby vzniklé z potřeb grimárních v procesu socializace). Žádná z těchto koncepcí však není přijímána jako vyčerpávající a ve všech směrech vhodná. Bez ohledu na tyto klasifikace lze identifikovat pět hlavních rovin lidské existence, jimž odpovídá pět kategorií základních potřeb: potřeby tělesné, druhové, sociální, vývojové a kulturní. Každá z těchto kategorií obsahuje soubor potřeb, které se podílejí na celkové motivaci činnosti jejich nositele. Objektivní základ potřeb umožňuje, že lidské myšlení a chování lze materialisticky vysvětlovat právě jejich potřebami (B. Engels). Motivy a zájmy lidí odrážejí jejich potřeby, jejich životní situaci, mají historický charakter, vyvíjejí se od nižších a jednodušších k vyšším a složitějším. Dynamika potřeb je sama produktem společenského vývoje, v jehož rámci dochází nejen k utváření charakteru práce jako důležité životní potřeby na základě přirozené potřeby činnosti, ale i ke složitým vývojově interakčním procesům mezi materiálními a nemateriálními potřebami, jež formují zákonitý proces uspokojování potřeb člověka.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: charakter, funkční autonomie, motivace, teorie osobnosti, vjemové pole.