sebezáchovné mechanismy

Druhově více či méně univerzální formace (časově organizované struktury) psychofyziologických a motorických aktivit, vybavovaných automaticky v okamžiku ohrožení existence či zásadní integrity organismu, k jehož zachování jako spontánně mobilizované síly směřují. Na nejnižší vývojové úrovni jsou sebezáchovné mechanismy patrně zakotveny v nejjednodušší formě dráždivosti živé hmoty, kontraktibilitě protoplazmy na vnější podněty, na vyšších úrovních získávají reflexní povahu, jejíž obsahové i časové aspekty vytvářejí nejsložitější a nejvariabilnější konfigurace u člověka (pud sebezáchovy). Opakem sebezáchovných mechanismů jsou sebedestruktivní mechanismy, jejichž pravděpodobně biochemická primární determinace na nejnižších stupních vývoje živé hmoty přechází u člověka v determinaci psychickou či sociálně psychologickou, jejímž důsledkem je široké spektrum projevů sebedestruktivnich tendencí (sebepoškození, sebevražda). Některé psychologické a etologické názory pokládají sebezáchovné mechanismy a sebedestruktivní mechanismy za zdroje vzniku některých druhotných (sekundárních, odvozených) potřeb, jež výrazně modifikují motivaci.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 10. 2006
Autor: -red-