pud

Motivační činitel představující tendenci k uspokojení specifické potřeby organismu. Výraz pud byl zaveden v prvním dvacetiletí 20. století Sikmundem Freudem, který podal první ucelený výklad pudu jako motivační síly. Rozlišil tzv. pudivou složku pudu čili impetus (motorický, energetický prvek pudu), cíl pudu (uspokojení dosažené zrušením stimulace zdroje pudu), objekt pudu (to, v čem nebo čím může být pud nasycen) a zdroj pudu (somatický proces produkující podnět, který se v duševním životě člověka projevuje jako pud). Pudy člověka jsou na rozdíl od instinktů zvířat především méně specifické a více závislé na zkušenosti a učení (existence naučených pudů, jejichž sekundárním zdrojem je patrně strach). V jevové rovině směřují pudy buď ke konzumatorní reakci (apetenční pud), k úhybné reakci (averzívní pud), nebo mají specifický charakter (mateřský pud). Přesycením se většinou mění apetenční pud v pudy averzívní. Aktivovaný pud se projevuje jednak jako nespecifické napětí (úzkost), jednak jako specifické „prahnutí“ po objektu nasycení. Uspokojený pud se manifestuje jako nespecifické uvolnění. Pudy mají svůj chronologický vývoj (odlišnost pohlavního pudu v dětství a v dospělosti), dynamickou strukturu a určitou formu hierarchizace.