protireformace

Úsilí katolické církve

o potlačení reformace

v 16.–18. století a o opětné získání nadvlády nad větší částí Evropy

. Ve střední Evropě byla protireformace horlivě podporována Habsburky

, kteří ji využívali k posílení své centralizované moci. Protireformace v českých zemích, zvláště v Čechách, probíhala v těsné závislosti na politicky motivovaném programu habsburských katolických panovníků od poloviny 16. století (jezuitské Klementinum

v Praze roku 1556, obnovení pražského arcibiskupství

roku 1561). Důležitý vliv měl v Praze papežský nuncius

při dvoře Rudolfa II.

(od roku 1599 Filip Spinelli). Relativně mírnější ráz protireformace se změnil po českém stavovském povstání

v letech 1618–1920 a po bělohorské porážce

. První fáze ostré protireformace byla připravována již roku 1621, ač byla tehdy motivována především politickými důvody. Spočívala ve zlomení hospodářské moci a politického vlivu účastníků českého stavovského povstání z řad šlechty

a měšťanstva (dekret

1627). Po uzavření pražského (1635) a zejména vestfálského míru (1648) přestaly politické ohledy rozhodovat a uznaná zásada „čí zem, toho náboženství“ se uplatňovala v násilné rekatolizaci měst i venkovského obyvatelstva vesměs jezuitskými misionáři za asistence armády (druhá fáze protireformace). Na českých sněmech byl katolicismus

prohlášen za „gruntovní základ a hlavní privilegium

Království českého“ a stal se oficiální státní ideologií

. Kacířství

bylo považováno za politický delikt

(v roku 1707 a 1729 – trest smrti nekatolickým kazatelům a jejich přechovávačům) a stát posléze převzal (1721) veškeré vyšetřování a souzení kacířství do vlastních rukou. Protože souběžně s protireformací probíhalo i utužování nevolnictví

, měla zpravidla všechna revoluční vystoupení venkovského obyvatelstva v letech 1625–1775 sociální motivaci i náboženskou formu. Nástupem osvícenství

v období rozkladu nevolnického řádu po polovině 18. století docházelo k zmírňování protireformace (1775). V roce 1781 skončena vydáním tolerančního patentu

.