husitské hnutí

Největší české reformní hnutí, probíhající v letech 1419 až 1436, jímž vyvrcholila hluboká krize české společnosti. Revolučnímu vyústění předcházelo mnohaleté reformní úsilí, jež se obracelo hlavně proti nešvarům v církvi. Roku 1408 hnutí, inspirované J. Husem

postoupilo od kritiky k aktivnímu odporu, v roce 1412 v odpustkových bouřích poprvé vystoupily lidové vrstvy. V roce 1414 hnutí dostalo symbol kalicha. Husova smrt na hranici urychlila vývoj událostí. 1415 se ustavil svaz husitské šlechty a současně nabýval na významu selsko-plebejský proud, který se postupně stal hybnou silou revolučního procesu. V červenci 1419 započala revoluce povstáním v Praze, následující období chiliastických vizí bylo dovršeno na jaře 1420 založením Tábora. Vyhlazení táborských pikartů i adamitů roku 1421 vedlo k opadnutí revoluční vlny. Porážky dvou křížových výprav a Žižkovy vojenské úspěchy vnitřně upevnily husitství v Čechách, zatímco husitství na Moravě mělo užší společenskou základnu. Prvnímu pokusu panské jednoty o potlačení radikálního husitství zabránil Žižka vítězstvím u Malešova. Od roku 1425 přešla moc v Čechách do rukou táborského a sirotčího bratrstva. V téže době, z podnětu Prokopa Holého, přešlo husitství k ofenzívní strategii. Výpravy do zahraniční (spanilé jízdy) a porážky tří dalších křížových výprav přiměly Zikmunda Lucemburského a představitele basilejského koncilu pozvat husity k veřejné diskusi na základě rovnosti. Vnitřní neshody usnadnily panské jednotě vítězství u Lipan, kde v květnu 1434 vzala za své vojenská moc bratrstev. V červenci 1436 byla vyhlášena v Jihlavě kompaktáta, jež kompromisně uzavřela smír husitů s církví a Zikmundem Lucemburským. Z revolučních bojů vyšlo vítězně konzervativní kališnické křídlo, jež se plně upevnilo nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn. Husitské revoluční hnutí posílilo města i nižší šlechtu, ovlivnilo postavení poddaných a definovalo nový pohled na společenský i náboženský život.