reformace

Politologie / Sociologie / Náboženství

[Latina], náboženské, politické a sociální hnutí v 16. století ve střední a západní Evropě, namířené proti ideologickému monopolu, fiskalismu a bohatství katolické církve. Vedlo k vytvoření protestantských církví a významně ovlivnilo politické dění v Evropě. Reformace ve své kritice katolicismu navazovala na sektářská hnutí středověku (valdenští, lolardi) a na husitské hnutí, které je pro svůj celospolečenský úspěch a mezinárodní uznání nazýváno první reformací. Šíření reformačních myšlenek bylo podmíněno laicizací vzdělání a rozvojem národních kultur (překlad bible do národních jazyků, uplatnění knihtisku). Reformace usilovala a o obrodu křesťanství a o vytvoření „chudé církve“ (projevy obrazoborectví). Stávala se ideologií měšťanských a lidových vrstev, přerůstala do sociálně revolučních bojů (münsterská komuna), byla však zároveň využívána jak šlechtou k obnově jejího politického vlivu a k záborům církevních majetků, tak i panovníky k prosazování státního absolutismu prostřednictvím sekularizace a vytváření zemských církví nezávislých na papeži. Za počátek reformace je tradičně považováno vystoupení Martina Luthera ve Wittenbergu dne 31.10.1517 proti odpustkům. Luther postupně odmítl základní dogmata a organizaci katolické církve, symbolicky se přihlásil k odkazu Jana Husa. V roce 1523 došlo k otevřenému reformačnímu vystoupení U. Zwingliho v Curychu. Reformace v Německu vyvrcholila za německé selské války (T. Müntzer, B. Hubmair, Ch. Schappeler). Šlechticko-měšťanský konzervativní proud, reprezentovaný především luterstvím (od roku 1530 augšpurské vyznání, vedle Luthera byl spoluautorem P. Melanchthon), byl nakloněn k politickému kompromisu s Habsburky. První vlna náboženských bojů v Německu byla ukončena roku 1555 augšpurským náboženským mírem podle zásady cuius regio, eius religio. Luterství přijaly skandinávské státy a proniklo i do českých zemí, Uher, Polska a Pobaltí. V roce 1524 se k reformaci připojil J. Kalvín, který působil, podobně jako U. Zwingli, ve Švýcarsku. Kalvínství bezprostředně ovlivnilo reformační hnutí ve Francii (hugenotství) a Nizozemí. Kalvínova Ženeva byla mezinárodním centrem reformace, ovlivnila náboženský vývoj na britských ostrovech (J. Knox) a v dalších částech Evropy. V Anglii byla pod vlivem reformace na pevnině uskutečněna reformace „shora“ Jindřichem VIII. (1534, Act of Supremacy), byla založena anglikánská církev, kterou však puritáni, jako kompromisní, neuznali. V Itálii a na Pyrenejském poloostrově nepřerostla proticírkevní kritika, případně revoluční pokusy (G. Savonarola, 1494–1497) do reformace (valdenští se přitom udrželi v severoitalských údolích až do současnosti), zejména v důsledku aktivní obrany katolické církve (Ignác z Loyoly od roku 1522). Ve Francii se k hugenotum připojila část vysoké šlechty (Bourboni). Boj o náboženský charakter země přerostl v náboženské války v letech 1562–1580 a 1586–1596, které Francii fakticky vyřadily z mezinárodní politiky. Byly ukončeny kompromisem za Jindřicha IV. Navarrského (1598 edikt nantský). Evropská reformace ovlivnila dílčí reformy v katolické církvi (tridentský koncil) a vyvolala protireformaci, podporovanou v mezinárodním politickém měřítku zejména španělskými a rakouskými Habsburky. Celkově reformace přispěla k překonání středověké mentality, zahrnovala prvky novodobého chápání racionalismu, humanismu a politické ekonomie, vytvořila nový typ křesťanství (protestantismus) a církví. Boj o reformaci rozhodující měrou poznamenal politické dění v řadě evropských zemí. Nově vzniklé rozpory, související s napětím mezi protestantskými a katolickými mocnostmi, vedly později ke vzniku třicetileté války (1618–1648). V českých zemích byla reformace uskutečněna de facto již sto let před ostatní Evropou. Byl prolomen ideologický monopol církve a omezena její mocenská základna, bylo docíleno mezinárodního uznání českého utrakvismu, vedle utrakvistické církve se zformovala jako církev evangelického typu jednota bratrská. Česká reformace navazovala na reformní hnutí 14. století, k jejím předchůdcům a zakladatelům patřili J. Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra, J. Želivský, Mikuláš Biskupec, J. Rokycana, P. Chelčický. Nedostatkem utrakvistické církve bylo její částečné sepětí s katolicismem prostřednictvím zásady tzv. apoštolské posloupnosti (utrakvističtí kněží museli být svěceni biskupy, které však utrakvistická církev neměla). V roce 1485 byla v Čechách vyhlášena svoboda vyznání pro poddané. Mezi legální církve však zprvu nepatřila jednota bratrská, která navazovala na tradice valdenství a táborů. Od počátku 16. století se utrakvisté začali rozdělovat na dvě křídla, označovaná v historiografii jako novoutrakvisté a staroutrakvisté. Zatímco staroutrakvisté směřovali ke splynutí s katolickou církví (za cenu některých ústupků katolické církve, například povolení přijímání podobojí v českých zemích), novoutrakvisté se sbližovali s evropskou reformací, zejména s luterstvím. Jednota bratrská byla částečně ovlivněna kalvínstvím. V roce 1575 dosáhli novoutrakvisté a jednota bratrská ústního souhlasu panovníka (Maxmilián II.) s Českou konfesí, na jejímž základě byli obě evangelické církve uznány za legální a k jejich ochraně byl zřízen stavovský sbor defenzorů. Tyto zásady nebyly respektovány za Rudolfa II. (akce proti jednotě bratrské). České evangelické stavy si vynutily roku 1608 na panovníkovi písemné potvrzení svých práv (1609 Majestát). Náboženské a politické rozpory v českých zemích vyústily později v evropské stavovské povstání, které bylo roku 1618 zahájeno stavovskými defenzory. Porážka povstání v roce 1620 umožnila Habsburkům potlačit stavovskou opozici, likvidovat legální postavení českých evangelických církví a prosadit násilnými prostředky rekatolizaci.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: biskup, Česká republika, evangelické církve, hřích, kacířství, kalvinismus, Kamil Krofta, Kristián III., protireformace, Thomas Nashe, Tomáš ze Štítného.