německá literatura

Literatura

Počátky německé literatury je možno spatřevat v zaříkávadlech, kultických písních a posléze v přednášených oslavných a hrdinských písních (fragmentárně dochována Píseň o Hildebrandovi), ještě velmi málo ovlivněných postupující christianizací. Ta začíná do literatury aktivněji zasahovat na přelomu 8. a 9. století, kdy produkovala převážně tzv. misionářskou literaturu, která se ve své první fázi snažila přiblížit křesťanský světový názor na základě tradovaných pohanských představ (Wessobrunnská modlitba, fragment Muspilli či významný epos Heliand). Ve střediscích vzdělanosti – klášterech – vznikaly glosáře, křestní formule či modlitby (Otče náš. 10. století bylo zcela ve znamení latinizace německé kultury. Do popředí se dostalo latinské dílo řeholnice Hrotsvithy z Gandersheimu (dramatické dialogy) a epos Ruodlieb v latinských hexametrech. Po stoletích stabilizace světské i duchovní moci docházelo v 11. století k prvním vážným rozporům. Vítězství clunyjské reformy dalo impuls asketickému duchu v písemnictví (kázání, duchovní historické dílo Annolied), proti kterému se stavěla počínající latinská vagantská poezie se svou smyslovostí a radostí ze života (Archipoeta). Křížové výpravy 12. a 13. století a dobyvatelská politika dynastie Hohenštaufů daly vzniknout rytířskému stavu, který si v protikladu k dobové církevní askezi vytvořil své ideály. Ty se odrážely v dvorské rytířské literatuře, jejímiž hlavními formami byly lyrika a epos. Nastoupilo období světských eposů (Píseň o Rolandovi, Kaiserchronik) a tzv. minstrelské poezie (Spielmannsdichtung), v níž jsou skryty zárodky budoucích knih lidového čtení (Vévoda Arnošt, Král Rotker). Stylizovaným centrem dvorského života se stala šlechtična, oslavovaná v písních přesně stanovených a dodržovaných forem – minnesangu. Jeho vývoj šel od oslavy ženy mužem, kterému slibuje svou lásku (Kürenberg), přes ideál nedosažitelné vdané ženy (Heinrich von Morungen, *1150 – †1222) až k tzv. Gottesminne (abstraktní božská láska) pozdního minnesangu v lyrice Hartmanna von Aue. Největším představitelem minnesangu, obohaceného o prvky taneční a lidových písní, byl Walther von der Vogelweide. Vedle minnesangu bylo těžiště literatury 12. a 13. století ve dvorském eposu. Jeho předlohami byty zpočátku antické a orientální náměty (Heinrich von Veldeke), později, hlavně francouzským vlivem, pověsti keltsko-britského cyklu o králi Artušovi. Jeho nejvýraznějšími zástupci se stali Hartmann von Aue (Erec, Iwein), Wolfram von Eschenbach (Parzival) a Gottfried von Strassburg (Tristan a Isolda), jimž byly vzorem rytířské romány Chrétiena de Troyes a Thomase z Bretaně. K největším pokladům středověké německé literatury tohoto období však patří mistrovský epos neznámého autora Píseň o Nibelunzích, spojující období předfeudální s obdobím dvorským, a pozdější hrdinský epos Kudrun. Rostoucí síla měst ve 13. a 14. století a úpadek císařské moci vedly ke společenské kritice z pozic nastupující měšťanské třídy nebo v jejím zájmu (Freidank, *konec 12. století–†1233, Reinmar von Zweter, *kolem 1200 – †1260, novelista Stricker, 1. polovina 13. století). Velké obohacení literární němčiny přineslo hnutí žebravých řádů ve formě mystické literatury 14. století, nezřídka pronásledované oficiální církví pro různé hereze (Mistr Eckhart, *1260 – †1327 až 1328, H.Seuse (Suso), *1295 – †1366, J.Tauler, *kolem 1300 – †1361). Vedle již tradičních duchovních her (pašijové, vánoční), které nabývaly na rozsahu a přebíraly mnoho světských prvků, vznikají tzv. masopustní hry s náměty z všedního života. Vynález knihtisku dopomohl k dosud nebývalému rozšíření literatury. Vydávala se prozaická zpracování středověkých rytířských eposů, různé latinské a italské povídky ve formě knih lidového čtení, jejichž dovršením byly knihy Faust, Till Ulenšpígl aj. Na přelomu 15. a 16. století se nebývale vzmohla měšťanská kultura: řemeslnické kruhy pěstovaly tzv. mistrovský zpěv (Meistergesang), jehož rozkvět nastal hlavně v Norimberku (H.Sachs). 16. století přineslo velké společenské změny. Proti ustrnulé středověké ideologii vystoupili v traktátech a pojednáních humanisté (Erasmus Rotterdamský, Ulrich von Hutten), kteří se stali duchovními iniciátory reformace, uvedené do pohybu Martinem Lutherem, jehož překlad bible významně přispěl k rozkvětu jednotné spisovné němčiny. Reformace podporovala hlavně didaktickou literaturu a kostelní písně. Zábavnou literaturu poskytovaly kromě knih lidového čtení i satiry J.Fischarta (*1546 – †1590) a Wickramovy romány. Třicetiletá válka a upevňování absolutistických vlád v rozdrobených německých státech nezastavily proces formování národní literatury. Roku 1624 postuluje M.Opitz ve své Německé poetice zákonitosti, jimiž se snaží oprostit německou literaturu od přílišné závislosti na cizích vzorech. V duchu nastupujícího baroka vyzvedá lyriku a tzv. vyšší drama, tragédii. Protestantský i katolický tábor vytváří v jejím duchu formálně dokonalou duchovní poezii s výraznými smyslovými prvky – P.Gerhardt (*1607 – †1676), G.Weckherlin (*1548 – †1653), P.Fleming (*1609 – †1640), F.von Spee (*1591 – †1635), Angelus Silesius (*1624 – †1677). Dramatická tvorba kulminuje v A.Gryphiovi. Vrchol a přesycenost v pozdně barokní poezii představuje Ch.Hofmann von Hofmannswaldau (*1617 – †1679} a D.Casper von Lohenstein (*1635 – †1683). Vynikajicím prozaikem doby barokní byl H.J.Ch.von Grimmelshausen, jehož dílo je vyvrcholením realistického zobrazení doby 18. století a zápasů o vědecké pochopení světa, o přiznání přirozeného práva plného rozvoje osobnosti každému člověku. Centra vzdělanosti se přesouvají z knížecích sídel do měst (Hamburk, Lipsko). Osvícenský program podle francouzského vzoru rozpracovává pro literaturu J.Ch.Gottsched v Kritickém básnictví (1729). Nositelem osvícenských idejí se stává inteligence vzešlá z měšťanstva. Středověký obraz světa je definitivně narušen i novou recepcí antiky a buržoazní kritikou náboženství (G.E.Lessing, F.Klopstock, M.Wieland). Kolem roku 1770 vystoupilo literární hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Přelom 18. a 19. století byl obdobím prvního světového vzestupu německé literatury, tzv. klasiky. Pomocí nové estetické koncepce zpracovala na vyšším uměleckém stupni humanistické ideály osvícenství i hnutí Sturm und Drang a propagovala všestranně rozvinutého člověka. Vrcholem tohoto období byla kulturněhistorická díla Herderova, Goethova a Schillerova lyrika a drama, Goethovy a Wielandovy romány, které se staly modelem vývojového románu 19. století. Pro své humanistické a demokratické smýšlení a mistrovství formy, vycházející z klasického odkazu, jsou zařazování Jean Paul a F.Hölderlin do období mezi klasiku a romantismus. Současně s klasikou působil romantismus, pokoušející se vyslovit k problematice vztahu jedince a společnosti z jiného pohledu. Odmítal pozvolna se etablující, osvícenstvím propagovaný pohled na svět a svůj vzor hledal v duchovní jednotě středověku. Za tvůrčí subjekt považoval neomezeného jedince, historii nechápal v konkrétních společenských vztazích, které se pokoušel nahradit únikem do fantazie (Novalis, A.W.Schlegel a F.Schlegel, L.Tieck). Za klad je nutno považovat silný vztah k lidovému dědictví, lidové slovesnosti (L.A.Arnim, C.Brentano). Období 10. a 20. let 19. století bylo obdobím sváru klasického a romantického pojetí umění a obráželo dobové rozpory (H.von Kleist). Znovu se objevily pohádkově fantastické náměty (E.T.A.Hoffmann, A.van Chamisso), lidový prvek romantiky se projevil v lidových i umělých pohádkách (W.Grimm a J.Grimm, W.Hauff, *1802 – †1827 a v lyrice (J.von Eichendorff, mladý H.Heine). Po roce 1830 se literatura výrazně politizovala. Toto tzv. předbřeznové období bylo charakteristické publicistikou (H.Heine, L.Börne), politickou lyrikou (H.F.Freiligrath, G.Herwegh, Heinrich Heine, G.Weerth), románem (K.Gutzkow, H.Laube) a dramaty Büchnerovými. Porážka revoluce 1848 způsobila odklon měšťanských vrstev od jejich původních revolučních ideálů. V této situaci se drama dostává do krize, v próze dostávají přednost drobnější útvary, lyrika se privatizovala. Rozvíjel se tzv. měšťanský realismus (nedosahující úrovně realismu ostatních literatur), který zobrazil krizi společenské aktivity (W.Raabe T.Storm, F.Reuter, O.Ludwig). Část autorů považovala narůstající rozpory za neměnné (Ch.F.Hebbel, R.Wagner). Sjednocení Německa roku 1871 vedlo humanisticky orientované autory k hlubšímu odstupu od vládnoucí třídy, a tím k důslednější kritické analýze poměrů ve formě rozsáhlého společenského románu (T.Fantane). Nadšení z pozdního, ale přece jen uskutečněného sjednocení národa přivedlo některé autory ke glorifikaci a mytizaci „germánských“ vlastností, ke kultu rasově čistého héroa, nadčlověka (F.Nietzsche). Rozvinutý kritický potenciál měšťanského realismu, sílící zostřování sociálních rozporů a návaznost na světovou literaturu daly vzniknout skupině naturalistů, jejichž drastická výpověď o skutečnosti však většinou nepřesáhla její pouhý popis a utápěla se ve fatalismu „neřešitelných“ společenských vztahů (G.Hauptmann, H.Sudermann, *1857 – †1928, M.Halbe, *1865 – †1944, A.Holz, *1863 – †1929). Naturalisté ovlivnili zejména drama a prózu, lyrika se ubírala cestou estetizace skutečnosti (Detlev von Liliencron, R.Dehmel). Přesycenost drastickým naturalismem, mylně chápaným jako vrchol realismu, a krizový stav společnosti přispěly na přelomu 19. a 20. století k úniku od reality a k vytváření antirealistických literárních směrů. Soustavný odklon od humanistického dědictví klasické literatury vedl k zdůraznění subjektivismu, k vyhranění estetizujících a mysticizujících pozic i k novému vzestupu nábožensky orientované literatury (novoromantici, novoklasicisté, kruh kolem S.Georga, dekadence). Rozvoj zaznamenávala i různorodá, většinou reakčně zaměřená regionální literatura (Heimatliteratur). Počátkem 20. století se také konstituovala výrazná skupina, navazující na nejlepší tradice realistické a humanistické literatury domácí i světové, jejíž činnost a tvorba je pro literaturu 20. století rozhodující: kritičtí realisté H.Mann a T.Mann, H.Hesse, L.Thoma, J.Wassermann. Kolem roku 1910 vyrostla skupina expresionistů, jejichž kulminace těsně před 1. světovou válkou a během ní přinesla humanistický patos abstraktního lidství v boji proti tušeným ničivým silám nezvládnutelné nebo zneužité techniky (J.R.Becher, G.Heym, E.Laskerová-Schülerová, opožděně raný B.Brecht v lyrice, Carl Sternheim a G.Kaiser, *1878 – †1945, v dramatu). Na nihilistické až reakční pozice se dostal G.Benn (*1886 – †1956}. Předchůdcem expresionismu byla dramata F.Wedekinda. Poválečná doba znamenala pro Německo ekonomický i morální úpadek, v němž dozníval expresionismus. Stabilizace v polovině 20. let podnítila rozvoj tzv. nové věcnosti, jen zčásti zaznamenávající sociální problematiku doby, ale v protikladu k předchozímu expresionismu nadšeně zobrazující svět technického pokroku ve formě „věcné výpovědi“ (A.Döblin, E.Kästner). Po nástupu fašismu opouští drtivá většina spisovatelů svou vlast a odchází do emigrace (Paříž, Moskva, Praha; Mexiko, USA, Palestina). V Německu zůstalo několik spisovatelů v tzv. vnitřní emigraci (H.Fallada), jinak byla domácí literatura ve znamení šovinismu, vypjatého nacionalismu a fašismu (E.G.Kolbenheyer, *1878 – †1962, H.Grimm, *1875 – †1959). Těžiště německé literatury se přeneslo do exilu. Po roce 1949 došlo spolu s rozdělením Německa i k rozdělení německé literatury, která se vyvíjela ve dvou větvích. Do NDR se z emigrace vrátila řada autorů starší generace (A.Seghersová, A.Zweig, B.Brecht). V 50. letech docházelo v literatuře ke stagnaci a projevovala se tendence ke schematismu, která byla prolomena až v průběhu let 60. nástupem nové autorské generace (Ch.Wolfová, H.Kant, V.Braun). V 70. letech došlo k diferenciaci témat i vypravěčských postupů, avšak dominantními tématy byl vztah k minulosti a problémy a možnosti socialistického člověka. V literatuře Spolkové republiky Německo se začali uplatňovat autoři, kteří teprve po válce začali publikovat, většina z nich se sdružovala ve Skupině 47 (H.Böll, G.Grass, R.Walser). K nejčastějším tématům patřila problematika nacistické minulosti a reflektování poválečné skutečnosti včetně studené války a „hospodářského zázraku“. V roce 1990 došlo ke znovusjednocení Německa, což se také promítlo do literárních témat. Do kontextu německé literatury se postupně zařadili i spisovatelé z řad českých emigrantů (O.Filip, L.Moníková, J.Gruša).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 20. 1. 2006
Autor: -red-