univerzália

Filozofie

[Unyverzália, latinsky universale, obecné], obecniny, obecné pojmy – termíny, kterými se ve středověké filozofii označovaly obecné pojmy či výrazy. Spor o realitu (ontologický status) obecnin existoval zejména ve středověké filozofii, kdy se diskutoval vztah těchto obeonin k jednotlivým věcem. Obj. platnost u. promýšlel středověký realismus, a to jak krajní (univerzálie existují reálně před věcmi), tak umírněný (univerzálie existují ve věcech). Subjektivní platnost ponechával univerzáliím nominalismus, který v nich viděl jména (nomina), jež jsou věcem přidělována subjektem (po věcech – post res), a který bývá dělen na konceptualismus (univerzália jsou pouhé pojmy), vlasntní nominalismus a sennonismus (u. jsou pouhá slova). Problém kolem univerzálií vznikl na základě Aristotelova výkladu a kritiky Platónova učení o idejích. Otázka reality univerzálií se dostala do rané scholastiky prostřednictvím Boëthiova latinského překladu Porfyriova Úvodu k Aristotelovým kategoriím. Porfyrios v něm ponechal problém povahy existence rodů a druhů nerozhodnutý a prohlásil ho za „úkol“, vyžadující „podrobnější zkoumání“. Porfyrios tak zproblematizoval aristotelské pojetí reality. Problém univerzálií se stal jedním z nejvíce diskutovaných otázek ve středověké filozofii, protože vedl k teologickým důsledkům týkajícím se centrálních církevních dogmat; odmítnutí reality obecného by zpochybnilo i samotnou existenci institucionální církve a její nároky vzhledem k věřícím. Hlavní formy řešení tohoto problému byly realismus a nominalismus (jejich variant je 13), v tomto konceptuálním rámci docházelo k pokusům o sebeuvědomění jednotlivých směrů středověkého křesťanského myšlení. Spor o univerzália vznikal od 11. století. Už Roscellinova forma nominalismu vyústila v triteismus (J. Roscellinus) a ohroženi trojičního dogmatu. Roscellinus odmítal reálnost obecnin, jež jsou jen „slova“ (nomina), „projevy hlasu“ (flatus vocis). Abélardovo stanovisko bylo konceptualistioké: obecniny jsou conceptus mentis (pojmy mysli), jejichž objektivním základem jsou vztahy ve skutečnosti. Realismu byl bližší jeho učitel Vilém ze Champeaux. Tvrdé odmítnuti nominalismu lze nalézt u Anselma z Canterbury, který v návaznosti na Augustina hájil krajní realismus a nominalisty pokládal za kacíře. K realismu se přidružovali svatoviktorští a cisterciáčtí mystici 12. století Diskuse o univerzáliích pokračovala i v tzv. chartreské škole, v jejímž rámci bylá rozpracována filozofie přírody. Umírněnou formu realismu přinesli Albert Veliký a Tomáš Akvinský, podle nichž u. sice o sobě existuji jako ideje v boží mysli před věcmi, reálně však existují ve věcech, po věcech existují jako pojmy. Učení o univerzáliích se spojuje s platónskou ideou účasti (participace), protože podmínkou obou nižších forem existence obecnin je existence idejí v mysli boží, před věcmi, obecné je konstitutivní ve vztahu k jednotlivému. Obrat k Aristotelovi využívaly též neortodoxní proudy s materialistickými rysy (David z Dinantu, Siger z Brabantu, Boetius de Dacia), a to vyneslo i tomismu kritiku ze strany převážně augustinsky orientovaných myslitelů (J. Duns Scotus, Vilém de la Mare, †1298). Scotismus byl přechodný článek, který se rozložil na krajní realismus a krajní nominalismus. Rozklad a formalizace realistického proudu, stejně jako poté nástup empirismu (R. Grosseteste, R. Bacon) vedly k obnově nominalismu, jehož vůdčí postavou byl V.Occam. Podle Occama reálně existují jen jednotliviny, obecniny jsou jen termíny (viz též terminismus). Zpočátku pronásledovaný nominalismus zvítězil v Paříži, vytlačil realisty (via antiqua) včetně tomistů; palížští dominikáni přešli do Prahy a do Vídně. Centry nominalismu (via moderna) byly kromě Paříže Heidelberg, Erfurt, Vídeň a anglické a italské univerzity (Padova). V Paříži převládl tenninistický buridanismus, reprezentovaný osobnostmi jako J. Buridan, Mikuláš z Autrecourt, Jean de Mirecourt a Nicole Oresme. Tito myslitelé přispěli k probojováni předpokladů empirické orientace přírodovědy. Dalšími vůdčími postavami byli A. Woodham, Marsilius z Padovy, Jan z Jandunu (†1310), Albert Saský (†1390). Vnitřní rozklad scholastiky v boji směrů měl za následek i zrod krajně realistického směru, který měl panteistické a materialistické rysy, a i když kritizoval V. Occama, v řadě závěrů se s nominalisty shodoval (například učení J. Viklefa). Radikální varianty obou směrů tak působily proticírkevně a připravovaly rozklad středověké kultury a scholastického myšlení (krajní realismus připravoval první formu evropské reformace, krajní nominalismus svým učením o dvojí pravdě pěipravoval relativizaci církevního dogmatu, renesanční obrat k člověku a k přírodě), také umírněný realismus a umírněný nominalismus působily proticírkevně (J. Gerson). Umírněný realismus se ukázal být nejvhodnější ideologickou platformou církve v době náporu reformace a renesanční kultury a Petr Croekaert (†1514) a Francisco de Vittoria (*1480 – †1546) zahájili obrat k tomismu. Nominalismus ovlivnil mladého M. Luthera, renesanční přírodovědce (Galileo Galilei) a britské empiriky. Dnes je oživován nominalismus v analytické filozofii (různé varianty novopozitivismu, Vídeňský kruh, redukující poznání na bezprostřední smyslová data a popírající poznávací smysl teoretických pojmů). Problém univerzálií obnovují s nominalistickými prvky W. van Quine, Goodman, A. Church a jiní.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 9. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: terminismus.