slavistika

[Slavistyka], věda o Slovanech a jejich kultuře, zahrnuje řadu oborů: slovanské jazyky a literární dějiny, etnografii, umění a náboženství. Ve svých počátcích slavistika komplexně zkoumala hlavně nejstarší slovanské písemnictví z hlediska jazyka a literatury, dějiny a veškerou materiální a duchovní kulturu Slovanů. V průběhu 19. a začátkem 20. století se pozornost badatelů soustředila na jazykovědu a literární historii (vznik základních prací) a pojetí slavistiky se zúžilo na komplex samostatných věd o jednotlivých slovanských jazycích a literatury (bohemistika, slovakistika, polonistika, sorabistika, rusistika) a na slovanskou jazykovědu, která komplexně zkoumá z historie a srovnávacího hlediska vývoj slovanských jazyků ze společného praslovanského základu a jejich vztahy. Souběžně se rozvíjí studium slovanského folklóru a v rámci historických disciplín studium dějin, práva aj. Historickým předpokladem vzniku slavistiky byla idea slovanské vzájemnosti, postulovaná různými slovanskými autory již od 9. století (Konstantin a Metoděj, Nestor, Kosmas, J. Kochanowski), od humanismu se rozvíjelo filologické bádání na úrovni jednotlivých národních jazyků (M. Smotrickij, M. V. Lomonosov, V. J. Rosa, V. Benedikt z Nedožier), v 18. století převládal vzdělávací aspekt (výuka jazyků a literatury; P. Doležal). Zakladatelem vědeckého pojetí slavistiky se stal J. Dobrovský, který ve svém díle zároveň vymezil základní okruh problémů slovanské filologie. Rozvoj národního uvědomění v epoše obrození poskytl živnou půdu pro rozvoj slavistiky na němž se podíleli badatelé ze všech slovanských zemí: J. Jungmann, F. L. Čelakovský, F. Palacký a zvláště P. J. Šafařík, který rozšířil pozornost na oblast literární, archeologickou, etnografickou a dějin Slovanů (Slovanské starožitnoste), v Rusku A. Ch. Vostokov, v Polsku S. Linde, ve Slovinsku B. Kopitar a v Srbsku V. S. Karadžič; přínosem byla též popularizační činnost spisovatelů (J. Kollár, Ľ. Štúr). Slavistika brzy našla ohlas i v západoevropských zemích, zejména v Německu (J. G. Herder, A. Schleicher) a ve Francii a pronikla na půdu evropských univerzit (po roce 1830 Moskva, Petrohrad, po roce 1840 Paříž, kde bylo významným podnětem působení A. Mickiewicze v roli profesora slovanských literatur, Lipsko, Berlín, Budapešť, Wroclaw, Praha). Po 2. světové válce se slavistika rozšířila do celého světa. Na poli slovanské jazykovědy, zejména historické a srovnávací, se významně uplatnili F. Miklošič, Baudouin de Courtenay, V. Jagič, A. Leskien, A. A. Potebňa, F. F. Fortunatov, A. A. Šachmatov, J. Gebauer, v nové době T. Lehr-Spławiński, M. Vasmer, A. Meillet, A. Vaillant, A. I. Sobolevskij, A. M. Seliščev, I. Lekov, V. Vondrák, M. Weingart, B. Havránek, K. Horálek, důležitou úlohu sehrál Pražský lingvistický kroužek. Na srovnávací historická studia P. J. Šafaříka navázali L. Niederle, K. Jireček a J. Eisner. Srovnávací hledisko se uplatnilo i v literární slavistice vedle studia jednotlivých národních literatur (J. Vlček, J. Máchal, F. Wollman, J. Dolanský, K. Krejčí) a studia nejstarších literárních památek (J. Vašica). Srovnávacím studiem folklóru se zabývali J. Horák, V. Tille, J. Polívka. Tiskovým orgánem československých slavistů byly časopisy Slavia, Slovanský přehled, Byzantinoslavica, Slavica Slovaca. Slavisté celého světa se scházeli na mezinárodních sjezdech, které se konali v pětiletých intervalech v různých evropských městech (poprvé roku 1929 v Praze).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: Josef Dobrovský, Juraj Križanič.