slavistika

[Slavistyka], věda o Slovanech

a jejich kultuře, zahrnuje řadu oborů: slovanské jazyky a literární dějiny, etnografii, umění a náboženství. Ve svých počátcích slavistika komplexně zkoumala hlavně nejstarší slovanské písemnictví z hlediska jazyka a literatury, dějiny a veškerou materiální a duchovní kulturu Slovanů. V průběhu 19. a začátkem 20. století se pozornost badatelů soustředila na jazykovědu a literární historii (vznik základních prací) a pojetí slavistiky se zúžilo na komplex samostatných věd o jednotlivých slovanských jazycích a literatury (bohemistika

, slovakistika

, polonistika

, sorabistika

, rusistika

) a na slovanskou jazykovědu, která komplexně zkoumá z historie a srovnávacího hlediska vývoj slovanských jazyků ze společného praslovanského základu a jejich vztahy. Souběžně se rozvíjí studium slovanského folklóru a v rámci historických disciplín studium dějin, práva aj. Historickým předpokladem vzniku slavistiky byla idea slovanské vzájemnosti, postulovaná různými slovanskými autory již od 9. století (Konstantin

a Metoděj

, Nestor

, Kosmas

, J. Kochanowski), od humanismu se rozvíjelo filologické bádání na úrovni jednotlivých národních jazyků (M. Smotrickij

, M. V. Lomonosov

, V. J. Rosa

, V. Benedikt z Nedožier

), v 18. století převládal vzdělávací aspekt (výuka jazyků a literatury; P. Doležal

). Zakladatelem vědeckého pojetí slavistiky se stal J. Dobrovský

, který ve svém díle zároveň vymezil základní okruh problémů slovanské filologie

. Rozvoj národního uvědomění v epoše obrození poskytl živnou půdu pro rozvoj slavistiky na němž se podíleli badatelé ze všech slovanských zemí: J. Jungmann

, F. L. Čelakovský

, F. Palacký

a zvláště P. J. Šafařík

, který rozšířil pozornost na oblast literární, archeologickou, etnografickou a dějin Slovanů (Slovanské starožitnoste), v Rusku A. Ch. Vostokov

, v Polsku S. Linde, ve Slovinsku B. Kopitar a v Srbsku V. S. Karadžič; přínosem byla též popularizační činnost spisovatelů (J. Kollár

, Ľ. Štúr

). Slavistika brzy našla ohlas i v západoevropských zemích, zejména v Německu (J. G. Herder

, A. Schleicher

) a ve Francii a pronikla na půdu evropských univerzit (po roce 1830 Moskva, Petrohrad, po roce 1840 Paříž, kde bylo významným podnětem působení A. Mickiewicze

v roli profesora slovanských literatur, Lipsko, Berlín, Budapešť, Wroclaw, Praha). Po 2. světové válce se slavistika rozšířila do celého světa. Na poli slovanské jazykovědy, zejména historické a srovnávací, se významně uplatnili F. Miklošič

, Baudouin de Courtenay, V. Jagič

, A. Leskien

, A. A. Potebňa

, F. F. Fortunatov

, A. A. Šachmatov

, J. Gebauer

, v nové době T. Lehr-Spławiński

, M. Vasmer

, A. Meillet

, A. Vaillant

, A. I. Sobolevskij

, A. M. Seliščev, I. Lekov

, V. Vondrák

, M. Weingart

, B. Havránek

, K. Horálek

, důležitou úlohu sehrál Pražský lingvistický kroužek

. Na srovnávací historická studia P. J. Šafaříka navázali L. Niederle

, K. Jireček

a J. Eisner

. Srovnávací hledisko se uplatnilo i v literární slavistice vedle studia jednotlivých národních literatur (J. Vlček, J. Máchal

, F. Wollman

, J. Dolanský

, K. Krejčí

) a studia nejstarších literárních památek (J. Vašica

). Srovnávacím studiem folklóru se zabývali J. Horák

, V. Tille

, J. Polívka

. Tiskovým orgánem československých slavistů byly časopisy Slavia, Slovanský přehled, Byzantinoslavica, Slavica Slovaca. Slavisté celého světa se scházeli na mezinárodních sjezdech, které se konali v pětiletých intervalech v různých evropských městech (poprvé roku 1929 v Praze).